Všechny naše skutky se někde dříve či později projeví. Někdy i po zlém.

Narodila jsem se v severních Čechách, ale většinu života jsem prožila v Praze, kam jsem odešla studovat a kde jsem si pak i založila rodinu. Do rodného městečka jsem dojížděla za rodiči a příbuznými, později už jen na hřbitov, kde byli pochováni.

Nemohla jsem jít ani mluvit

Před třemi roky jsem si udělala uprostřed týdne volno, jehož součástí byl malý výlet do míst mého dětství. Jela jsem sama. Součástí cesty byla samozřejmě návštěva rodinného hrobu.

Ten udržovala jedna moje dávná kamarádka, které jsem nato pravidelně přispívala finančně.

Nebylo zrovna hezké počasí, zatáhlo se a schylovalo se k bouřce, takže na hřbitově panovala tísnivá atmosféra. Postála jsem u hrobu rodičů, vzpomínala na různé příhody z minulosti a potom jsem šla vyhodit starý věnec dozadu na hřbitov, kde byla skládka.

Očima jsem přitom zavadila o jeden starý a neudržovaný hrob. V tu chvíli se stalo něco děsivého. Cítila jsem, jak se mi podlamují nohy a najednou jsem nemohla pokračovat v chůzi.

Ten hrob jako by mě k sobě přitahoval. Proti své vůli jsem doklopýtala až do jeho blízkosti. Chtěla jsem křičet o pomoc, ale jako by mi jazyk zamrzl v ústech!

Pochopila jsem, komu hrob patří

Několik minut jsem se vůbec nemohla od toho hrobu pohnout. Domnívala jsem se, že prožívám nějakou mrtvici nebo něco podobného. Pak jsem zaslechla nepříjemný ženský smích, i když kolem mě nikdo nebyl. Vzápětí to sevření povolilo a já byla znovu schopna pohybu.

Až nyní jsem se pořádně podívala, komu hrob patří. Hned jsem si na to jméno vzpomněla. Jednalo se o starou, podivínskou ženu, kterou jsme s kamarádkami chodily provokovat.

Ze hřbitova jsem tehdy odešla hodně rychle a ty chvíle u hrobu oné ženy mě pak ještě dlouho pronásledovaly. Jsem dodnes přesvědčená, že její zloba se přenesla až do záhrobí a že to byl její duch, který mě tam na pár chvil úplně ochromil.

Věra K. (56), Praha