Měla jsem takové divné tušení, ale říkala jsem si, to zase jenom namlouvám. Vždycky jsem prý měla bujnou fantazii. Ale pravda byla tvrdá, jako studená sprcha.
Nečekala jsem, že se tohle přihodí zrovna mně. A že mě to tak rozhodí. Pořád všemu ještě nemůžu uvěřit. Byla jsem tak naivní, byla jsem tak hloupá.
Mezi mlýnskými kameny „Až budeš velký, budeš bydlet u mě,“ slibovala jsem Danielovi, který se trmácel od matky k otci. Střídavá péče. Kdo tohle vymyslel? Prý je to pro dítě rozvedených rodičů to nejlepší, nevím.
Možná to někomu funguje, ale dcera svého bývalého manžela nemohla ani cítit a ta nenávist byla oboustraná. Jak se to mohlo stát? Jak se z té velké lásky stal pravý opak? Ani jeden z nich nemá rozum, říkala jsem si. Copak nevídí, jak to dítě trpí?
Potřeboval naději
Proč si vyřizují účty právě přes vnuka? ptala jsem se v duchu. Už takhle mu pokazili dětství, možná i celý život. Daniel měl své rodiče rád, ale vzdalovali se mu. Těmi věčnými pomluvami toho druhého. Těmi podrazy a lžimi. Nevěděl, co si o tom má myslet. Byl z té situace vynervovaný a nešťastný.
Brečel jako želva
Při každé návštěvě popotahoval a někdy se úplně rozbrečel. Už nechtěl bydlet ani s mámou ani s tátou. V šestnácti začal utíkat z domu. Někdy se vrátil sám, jindy ho přivezla policie. Tehdy jsem ho začala utěšovat, že až bude velký, může se nastěhovat ke mně.
Mám dvoupokojový byt, tak se tam nějak poskládáme, aby nezůstal na ulici. Vždyť já už tolik prostoru nepotřebuji. I tu televizi mám v kuchyni. Neuvažovala jsem o tom, že se Danielovo chování změnilo. Měla jsem si všimnout, moje chyba.
Dcera z mého návrhu nadšená nebyla, ale nemohla nic dělat. „Co z něho bude, když jste oba takoví neústupní?“ ptala jsem se Lindy. Ani mi neodověděla. I kvůli Danielovi byly naše vztahy nabodu mrazu.
Nic nepochopili I bývalý zeť jako by své dítě neměl moc rád a rád ho používal jako zbraň proti Lindě. Danielovy útěky z domu brali na lehkou váhu. Bylo jim docela jedno s jakou partou se schází a co vyvádí.
Vypadal jako normální kluk, který nosí značkové boty jako jeho vrstevníci. „Ty mi koupil táta, aby mámu kleplo,“ pochlubil se. A ukazoval mi krásnou bundu. „Tu mi koupila máma, aby měl táta vztek,“ dodal. Viděla jsem, že jeho rodiče nic nepochopili.
Mně to nedocházelo,trochu jsem trpěla,ale říkala jsem si, že přes všechny ty problémy se přece jen o kluka oba starají. Teprve později se ukázalo, že je všechno jinak.
Žili jsme spolu
Plnoletý Daniel se mohl rozhodnout, jak chtěl. A skutečně se ke mně přestěhoval. Obsadil pokoj, který býval kdysi manželovou pracovnou. Byla dlouho prázdná, když manžel odešel za jinou, mladší studentkou.
Jenže to už se Linda chtěla vdávat, byla dospělá a čekala Daniela. Otcův odchod ji nemohl poznamenat, tak jako její rozvod Daniela. A přece mi to vyčetla snad stokrát, že jsem jejího tátu nechala jít. „A co jsem asi mohla dělat?“ bránila jsem se.
„Láska má být až za hrob!“ uzemnila mě tenkrát Linda. No a pak to dokazovala. Když bylo Danovi deset, vypukla v její rodině válka. Kvůli zeťově nevěře. Linda začala předvádět tu svoji lásku až za hrob. Nešlo ji poslouchat.
Vypada spokojeně
S Danielem byla najednou vcelku pohoda. Začal prodávat v jednom obchodě s módou pro mladé. Prý dobrá parta, šéf skoro jako bůh. Liboval si. Netušila jsem, že se takhle dají vydělat slušné peníze. Míval bankovky po kapsách, jen tak.
Jako by mu na penězích ani nezáleželo. Se svými kolegy pořádali party. Daniel o víkendech vůbec nebýval doma, byl se svou partou. Neptala jsem se a on mi nic nevyprávěl. Vždyť je to svobodný mladý muž, který má právo žít podle svého.
Že jsem jeho babička, to mi ani nedávalo právo plést se mu do života. Zvláště ne potom, jak si s ním hráli jeho rodiče. S oběma se přestal úplně stýkat. Začalo to nenápadně Jenomže pak se stalo něco, co mě mělo upozornit.
Říkala jsem si, že jsem tu kazetu se šperky po babičce někam při stěhování založila. Bývaly v manželově pracovně. Ani mi nepřišlo na mysl, že by mohl mít ve ztracených špercích prsty můj vnuk.
To jsem nečekala Jednoho dne se mi přitížilo, začala jsem zvracet a v obličeji křeče volala jsem pomoc. Sanitka mě odvezla se slepým střevem do nemocnice. Na sál mě vezli doslova za pět minut dvanáct.
V nemocnici jsem si pak poležela kvůli nějaké komplikaci osm dní. Čekala jsem, že mě Daniel přijde navštívit, vždyť se choval ke mně tak mile. Nepřišel.
Studená sprcha
Návrat z nemocnice pro mne znamenal šok. Nešlo mi odemknout dveře bytu. Když jsem o to pokoušela už po několikáté, najednou se dveře otevřely a za nimi stála neznámá dívka. „O co se pokoušíte?“ vyhrkla na mě. „Já tady bydlím,“ oznámila jsem jí.
„Ale to je omyl, tady bydlím já!“ nedala se. „Ta paní, co tu bydlela umřela! Zbylo tu po ní ještě pár krámů. Tenhle byt mi koupil přítel,“ pochlubila se. Málem jsem omdlela. Dívka mi nabídla moje křeslo. Podala mi vodu v mé sklenici. Zavolala jsem policii. Hledají mého vnuka, který mi prodal byt a nejspíš ukradl i ty šperky.
Olga S. (63), Praha
