Dlouho jsem se cítila jako oběť a vůbec si nepřipouštěla, že za rozvod a manželovy následné problémy mohu vlastně já. Zachovala jsem se jako sobec a nemyslela na následky.
Na rovinu říkám, že nedokážu vůbec posoudit, jestli bych dokázala vzít dnes své rozhodnutí zpátky nebo jestli bych se s tím, co teď vím, zachovala před lety jinak.
Může se vám to zdát neuvěřitelně kruté, ale pro mě by to znamenalo, že bych nejspíš nikdy neměla svou milovanou dceru Amálku.
Mé štěstí a naplnění mnohaleté touhy po dítěti bylo vykoupeno víc než krutým způsobem. Rozpad manželství a ponižující rozvod bych snad ještě dokázala překlenout, ovšem to, že si manžel chtěl sáhnout na život, to si nikdy neodpustím.
Všechno je to má chyba a já nevím, jestli tohle všechno budu schopná jednou své dceři povědět.
Rozhodla
jsem za něho
Když jsme spolu s Karlem začali chodit, nevzpomínám si, že by někdy mluvil o rodině a o dítěti. Věk už jsme na to ale oba měli a já doufala, že jednou na toto téma řeč přijde.
Jenže roky plynuly a zatímco mé kamarádky už minimálně jedno dítě měly, moje náruč byla stále prázdná. Zprvu jsem svému partnerovi jemně naznačovala, že bych si miminko moc přála, později už jsem byla dost neodbytná a nemluvila o ničem jiném.
Všichni mi radili, abych tomu nechala volný průběh, že k tomu musí Karel uzrát sám. Jenže já čekat nechtěla a řekla jsem si, že když se chová jako sobec on, já mohu přece taky.
Aniž bych Karlovi cokoli řekla, vysadila jsem antikoncepci a doufala, že brzy otěhotním. Ani jsem nedoufala, že to půjde tak rychle. Do dvou měsíců jsem otěhotněla. Že se má lest podařila, potvrdil těhotenský test a o pár dní později i gynekolog.
Celá šťastná a na oko strašně zaskočená jsem Karlovi večer vše pověděla. Ten mé nadšení ale nesdílel. V první chvíli doslova zezelenal, pak zbělal a v jednu chvíli se zdálo, že omdlí. „Jak, jak se to stalo?“ koktal a nechápavě na mě zíral. Odpověděla jsem, že zřejmě selhala antikoncepce.
Na můj dotaz, jestli má radost, neodpověděl a jen suše utrousil, že musí holt být svatba. Proběhly zásnuby a o pár měsíců později i svatba. Taková, jakou jsem znala od svých kamarádek ale rozhodně nebyla, můj muž byl odměřený a chladný. O životě měl totiž docela jiné představy.
Srazila jsem ho na dno
Říká se, že žena by měla být v těhotenství v klidu a měla by se vyhýbat stresu. U nás doma ale byl nejen stres, ale i úzkostná nepohoda na denním pořádku. Dítě, které jsem od první chvíle milovala celým svým srdcem, můj muž odmítal.
Fakt, že miminko nechtěl a strpí ho jen kvůli své matce, která se na vnouče moc těšila, mi dával najevo neustále. Od samého začátku mého těhotenství hodně pil, ačkoli nikdy dřív o alkohol zvlášť nestál.
Alkohol jej
zcela ovládl
Byl nešťastný a svou zlost si vybíjel na mně nejen slovními útoky, ale občas i fyzickými. V opilosti a v návalech zuřivosti mi vyhrožoval, křičel, že mám jít na potrat a že jsem mu zničila život. Druhý den, když vystřízlivěl, se omlouval.
O tom, že jsem svým rozhodnutím rozcupovala náš vztah na kusy, jsem se přesvědčila ve chvíli, kdy jsem začala předčasně rodit a můj muž byl namol opilý a nemohl mě odvézt do nemocnice.
Dva dny vůbec netušil, že nejsem doma a že bojujeme s lékaři o život naší dcery. Věřila jsem, že se po narození Amálky všechno změní a manžel si ji zamiluje. Jenže to se nestalo. Často se choval, jako by doma ani nebyla.
Stěžoval si, že ho dítě omezuje a musí se mu přizpůsobovat. Posledním hřebíčkem do rakve našeho vztahu bylo stěhování z domu rodičů do našeho bytu.
Opilecké scény, teror a nezájem byly na denním pořádku. Řadě hodně drsných hádek musela bohužel dcera přihlížet, což ji hluboce poznamenalo a později musela vyhledat pomoc odborníka. Z manžela se pomalu stávala troska a já už začínala mít jeho chování dost. Pohrozila jsem mu, že odejdu i s Amálkou, pokud s pitím nepřestane.
Už neměl žádné koníčky ani kamarády, jen to pití. Nasliboval hory doly, ale nikdy slib nedodržel. Někdy mi připadalo, jako by se v něm prali dva lidé. Teror se stupňoval a já už se nemohla dívat na to, jak Amálka trpí.
I já sama byla uzlíček nervů, oznámila jsem tedy muži, že se stěhuji pryč. Opět následovalo vydírání, nadávky a vyhrožování, že mi sebere dceru. Nenechala jsem se zastrašit a krátce po svém odchodu jsem požádala o rozvod.
Prosil o odpuštění
Když jsem uviděla manžela po čtyřech měsících u soudu, nepoznala jsem ho. Ten okouzlující muž byl pryč. Stál tam, zanedbaný, špinavý, celý oteklý a zlomený chlap. V jeho očích jsem viděla, že ho náš rozvod opravdu bolí.
Tehdy na chodbě snad poprvé sám od sebe Amálku objal a plakal dojetím. Řekl mi, že si je vědom, že to, co se stalo, nejde vzít zpět, přesto mě i naši dceru prosí o odpuštění.
Bylo mi ho líto, o to víc, když se později soudkyně probírala manželovými alkoholovými excesy. Bylo to strašně ponižující. Přesto jsem se stále cítila jako oběť já. Krátce po rozvodu začal mít Karel velké psychické problémy. Bojoval s úzkostmi a těžkými depresemi, jenže léky odmítal.
Nakonec vzal osud do svých rukou a rok od rozchodu se v den Amálčiných narozenin pokusil zabít. Naštěstí se mu to nepovedlo. Tahle událost mě ale velmi zasáhla a otevřela mi oči.
Pochopila jsem, co jsem provedla, a že bych možná měla manželovi přes to všechno dát druhou šanci. Vlastně nám všem. Dá se to zachránit? Můžu Karlovi věřit, že se dá dohromady?
Jarmila (42), Olomouc