Místo mého krásného třípokojového bytu, lepenkové krabice místo postele. I tohle může člověka potkat, pokud je neopatrný.
Dnes je super počasí. Pochvalujeme si ho s Libuškou. Sedíme v parku a popíjíme teplé kafíčko. To je momentálně naše největší radost. Přestože neprší a sluníčko ještě pořád pěkně hřeje, noci na ulici jsou už dost chladné.
I když musím uznat, že za těch několik měsíců jsou docela otužilá. Nikdy bych do sebe neřekla, že to tak dobře zvládnu. Bývala jsem přece dost choulostivá a pohodlná.
Spokojený život
Ještě před pár lety jsem si žila docela normální spokojený život. Děti jsme neměli a přesto jsme si s manželem si i po mnoha letech dokázali udržet hezký vztah. Oba jsme měli dobrou práci, slušně jsme si vydělávali, na hypotéku jsme si koupili byt.
Krásný, třípokojový. Měli jsme z toho velkou radost, zařídili jsme si ho podle svých představ a cítili se tam šťastní.
Vteřina nepozornosti
Jednou večer se manžel domů z práce nevrátil. Měl autonehodu a po týdnu marného boje v nemocnici zemřel. Nemohla jsem se s ním ani rozloučit, protože se už vůbec neprobral. Nehodu prý zavinil on, protože nedal přednost v jízdě jinému autu.
Tato vteřina nepozornosti ho stála život a zničila všechno, co jsem v životě měla. Prostě jsem se den ze dne zhroutila.
Vyhazov z práce
Přestože jsem se snažila, nedokázala jsem se na nic pořádně soustředit. V práci se mnou měli dlouho trpělivost, to musím přiznat. Ale nakonec mě stejně vyhodili. Najít novou práci v mém věku bylo téměř nemožné.
Začaly se na mě hrnout dluhy za nesplácenou hypotéku a další poplatky. Nakonec jsem přišla o byt. A vlastně o všechno. Odešla jsem z bytu s batohem na zádech. A nevěděla jsem kam jít.
Já, a bezdomovec!
První dvě noci na lavičce v parku byly pro mě k nepřečkání. Připadala jsem jako ten nejubožejší tvor na světě. Byla mi zima, měla jsem hlad protože jsem si nic nekoupila k večeři. A také jsem se dost bála. Kolem mě tam chodili podivné postavy ve tmě a já nevěděla, co od nich čekat.
Libuška vše objasnila
Když si ke mně třetí večer přisedla ženy středního věku navlečená do vaťáku o několik velikostí většího,než by potřebovala, trochu jsem znejistěla. Libuška se ale nakonec ukázala jako moje záchrana.
Ihned poznala, že jsem na ulici nová a potřebuji zasvětit do pravidel, jak co nejlépe přežít. Staly se z nás kamarádky a já jsem za Libušku moc vděčná.
Eva S. (59), Praha