Když jsem se rozvedla, zůstala jsem sama s dvouletým synem. Bylo to dost složité, řešila jsem finanční problémy a široko daleko nikdo, komu bych se svěřila nebo kdo by mě podržel.
Změnilo se to až po roce, kdy jsem si našla práci, a do mého života vstoupil nový muž. Pomáhal mi se synem i okolo domu, který mi naši odkázali.
Po šestiměsíční známosti se ke mně přítel Milan nastěhoval a vše začalo skřípat, najednou už to nebyla ta krásná pohádka. Často chodil do hospody, heren a barů, a já zjišťovala, že dost pije.
Dlouhou dobu jsem to tolerovala, snažila jsem se vše přehlížet, ale po několika týdnech mi došla trpělivost a řekla jsem mu, že takhle to už dál nejde. Omluvil se, slíbil, že se to už nebude opakovat a já mu uvěřila.
Jen vysedával po barech
Po delší době přišla rána z čistého nebe. Milan, místo toho, aby chodil do práce, vysedával po barech nebo doma. „Takhle to dál nejde! Já ze svého platu neuživím tři lidi a navíc propiješ plno peněz,“ nadávala jsem. Nebylo to však nic platné, Milan se zajímal jen o své kamarády a alkohol.
Prodával moje věci
Uběhly tři měsíce a já musela na týden do nemocnice. Po příchodu domů opět uhodilo – chyběly veškeré zlaté šperky. Zeptala jsem se Milana, ale on se tvářil, že o ničem neví a byl uražený, co že mě to vůbec napadlo.
Nechala jsem to být a začala znovu chodit do práce, abych vydělala peníze na poplatky a na jídlo. Také se blížily Vánoce. Den před Mikulášem jsem dorazila domů, kde na mě čekalo šílené překvapení. V kuchyni chyběla mikrovlnka, v obýváku televize a video.
Milan přišel opět v noci v podivném stavu a já na něho vyjela: „Můžeš mi říct, kde jsou všechny ty věci?“ S klidným hlasem mi odpověděl. „V zastavárně. Potřeboval jsem prachy, dlužil jsem kámošovi.“ A tak to bylo pořád dokola.
Rozhodla jsem se vztah ukončit
Po Vánocích na mě čekala další jobovka – dozvěděla jsem se, že Milan je nejen alkoholik, ale také, že bere drogy. Tak tam mizely všechny naše peníze! Konečně mi všechno došlo.
Co mě to potkalo, já jsem ale káča, proč jsem si s ním něco začínala, běželo mi hlavou. Bylo to nepopsatelně hrozné období, bála jsem se každého následujícího dne, toho co bude, co udělá. Byla jsem unavená, zoufalá, vystrašená.
Nevěděla jsem, co dál, dokonce jsem se nemohla nikomu ani svěřit, jak moc jsem se za to styděla. Chtěla jsem mu stále pomoci, ale jak? Sama jsem měla malého syna, kterého jsem nemohla, ani nechtěla, zanedbávat kvůli alkoholikovi. Byla jsem rozhodnutá říct mu, že je konec, ať odejde, protože mě ničí.
Alkohol ho málem zabil
Toho večera jsem byla opravdu odhodlaná mu všechno povědět, tak jsem čekala dlouho do noci, než přijde z nějakého tahu. Neskutečně jsem se bála jeho reakce, nikdy na mě nesáhl, ale týral mě psychicky, což bylo daleko horší. Náhle se ozvalo bouchnutí dveří.
Milan se svalil do křesla a okamžitě usnul. Po půl hodině jsem sebrala všechnu odvahu a šla ho vzbudit. Místo proslovu jsem však volala záchranku – lékař jen řekl, že pokud bych nezavolala, rána by se nedožil.
V nemocnici si poležel několik dní, ve kterých jsem si já uvědomila, jak je nám doma bez něho dobře. Byl tam božský klid a já měla zase najednou chuť žít.
Stále jsem měla strach
Po návratu jsem Milana postavila před hotovou věc. „Chci, abys odešel. Nic ti nedlužím. Co dlužíš ty mně, neřeš, jen odejdi.“ Milan se mlčky zvedl a začal si balit věci. Myslím, že ta rána, jak mi spadl obrovský balvan ze srdce, byla slyšet hodně daleko.
Odešel, já za ním zamkla a okamžitě se mi vrátila dobrá nálada. Večer jsem však ulehala do postele se smíšenými pocity. Najednou mi došlo, že mám stále ještě strach, že se vrátí a něco zlého nám udělá. Takové podobné myšlenky mě napadaly a vkrádaly se i do snů. Vytratily se až zhruba po dvou měsících.
Konečně muž, na kterého je spolehnutí
Po hrozně dlouhé době jsem se zase cítila klidná a šťastná. Najednou nám zbývaly peníze, za které jsme jezdili se synem na výlety a sem tam si i něco koupili. Na muže jsem neměla ani pomyšlení, tři roky trápení stačily.
Tak nějak se ale stalo, že po roce se v mém životě objevil muž, který mě stále někam zval. Já dlouho odolávala, ale nakonec se nechala zlomit.
Dnes jsem tomu ráda, není to nijak výjimečný ani dokonalý muž, má své chyby, ostatně jako každý jiný, ale nepije, má mě rád a je čestný a spolehlivý. Chodí do práce a dokáže zajistit rodinu. Mého syna přijal za svého a vždy se o něj dokázal postarat.
Proto, když dnes poslouchám své kamarádky, které si stěžují na své muže a malichernosti, musím se v duchu jen smát nad tím, že jim tak moc vadí takové prkotiny. Nad těmi já dnes už jen mávám rukou.
Mám milující rodinu
Teď už to bude deset let, co jsme s Jakubem spolu. Ze syna je už středoškolák, který nám dělá jen samé radosti, a k tomu máme doma ještě pětiletou holčičku, která půjde příští rok do školy. Cítím se šťastná, milovaná a doufám, že to potrvá ještě hodně dlouho.
Irena H. (45), severní Morava