Měla jsem krásné dětství a své rodiče jsem milovala a miluji dodnes. Přesto je jedna věc, která mě hrozně zaskočila. A to tak, že jsem se dokázala na mámu i tátu naštvat.
Dojíždíme s dcerou k malému baráčku. Už z dálky vidím, že maminka klečí na záhonku a pleje své kytičky. Musím se usmát. Zahrádka je její velká chlouba a ona se o ni moc ráda stará. Je to její chlouba a i ve věku 85 let dokáže ji dokáže udržet v kondici.
Moje zlatá máma. Moc se na ni těším a moje dcera Alena také. Vždyť je to dnes už její jediná babička.
Měla jsem krásné dětství
Byla jsem jedináček. Moji rodiče mi dopřáli opravdu krásné dětství. Chovali se ke mně vždy žasne, pečovali o mě a věnovali mi každý vonný čas. Byla jsem šťastné dítě.
Náš krásný vztah vydržel až do dospělosti než jsem odešla z domu bydlet na kolej na vysokou školu.
Nevydařené manželství
Na vysoké jsem začala chodit se spolužákem Pavlem. Rodičům se moc nezamlouval. Hlavně maminka byla proti našemu vztahu a to bylo poprvé v životě kdy jsme se pohádaly. Moc mě to mrzelo, ale stála jsem si za svým, protože jsem Pavla milovala.
Nakonec jsme se také vzali. I přes silný odpor maminky. Ale jak se říká, „maminka má vždycky pravdu“ a měla ji i tentokrát. Pavel se neukázal jako dobrý manžel a my se po roce rozvedli. Naštěstí jsme neměli děti.
Ale naše trochu rozjitřené vztahy se s mámou rychle urovnaly a já si mohla zase užívat rodinné pohody.
Navštěvovala jsem je často
Byla jsem nějaký čas singl a měla tak více času na své rodiče. Jezdila jsem za nimi na venkov skoro každý týden. A také se jim snažila trochu pomáhat. Jenou, když jsem se vrhla na úklid půdy, objevila jsem úplně vzadu u trámu zastrčenou truhličku.
Něco mi říkala, ať na ni ani nesahám. Ať ji v žádném případě neotvírám. Jenže já jsem od narození neuvěřitelně zvědavá. A tak jsem ji otevřela.
Šokující objev
V truhličce bylo pečlivě uložených několik úředních listin a staré fotografie. Na jedné byli dva mladí lidé, muž a žena. Neznala jsem je, přesto mi ta fotka vyrazila dech. Ta mladá žena, jako by mi z oka vypadla. Kdo to je?
A proč jsem ty fotografie nikdy neviděla? Proč jsou tady tak schované? Snad bude vědět maminka, kdo ti lidé jsou.
Snažila se mlžit
Když jsem rodičům ukázala foto, miminka celá viditelně zbledla. Vzala fotografii do ruky a já viděla jak se jí třese. „Tak kdo to je, mami?“ Naléhala jsem na ni netrpělivě. Vyměnila si rychlý pohled s otcem a pak se posadila.
Už mi bylo jasné, že nepůjde jen tak o nějaké malé rodinné tajemství. Přesto se máma ještě chvíli snažila mlžit a vysvětlovat, že jde o naše vzdálené příbuzné. Tátovi pak ale už došla trpělivost a všechno mi řekl na rovinu.
Tohle jsem nečekala
To, co jsem se tehdy dozvěděla, mě naprosto srazilo na kolena. Ti dva partneři na staré fotce byli ve skutečnosti mí vlastní rodiče. Své biologické matce jsem byla nesmírně podobná. Tedy alespoň zevně.
Rozhodně bych ale nedokázala zříct se svého dítěte, tak jako ona. Dala mě prý k adopci ihned po narození. A toho já bych nikdy nebyla schopná. Bylo mi už pětatřicet a zrovna jsem moc toužila po rodině. O to víc se mě dotkla pravda, kterou jsem se až teď dozvěděla.
Moc se mě to dotklo
Hrozně jsem se tehdy na rodiče rozzlobila. Trvala jsem na tom, že jsem měla právo znát pravdu už jako dítě. Chtěla jsem mít možnost setkat se s vlastními rodiči a zeptat se, proč mě vlastně nechtěli. Máma s tátou byli celí zoufalí.
Snažili se mi vysvětlovat, že mě chtěli ochránit, nechtěli, abych se trápila tím, že jsem adoptovaná. Bylo to marné. V té chvíli jsem byla úplně mimo a nic jsem slyšet nechtěla.
Všechno jsem si srovnala
Ten půl rok, co jsem s rodiči prakticky nemluvila, byl pro ně asi opravdu strašný. Já ho ovšem potřebovala k tomu, abych si všechno v hlavě a duši urovnala. A povedlo se mi to. Došlo mi, jak moc mi obětovali a jak hloupě jsem se zachovala.
Nakonec jsem to už nevydržela a rozjela se za nimi. Jako by mi od té chvíle začalo zase přát štěstí. Potkla jsem prima muže a dočkala se i vytoužené dcery. Konečně jsem měla rodinu.
Není třeba vědět vše
Už je to mnoho leet. Já od té doby ušla dlouhou cestu a pochopila jsem, že není třeba znát pravdu za každou cenu a že některé věci je lepší nechat být. Přestala jsem se proto zlobit i na své biologické rodiče, že se mě zřekli. Jistě k tomu měli nějaký svůj důvod.
Iveta H. (53), Trutnov