Padesát let jsem žila v krásném snu. Bylo mi v něm moc dobře. Konečné probuzení bylo o to krutější. Najednou jsem nevěděla, co se životem.
Dveře cestovní kanceláře za námi hlučně zapadly. „Tak, a teď to jdeme holky, oslavit. Do naší vinotéky, co říkáte?!“ Jaruška nadšeně vykročila. Úplně zapomněla, že má bolavé koleno. Žene se dopředu celá nadšená, tváře jí zrůžověly a usmívá se od ucha k uchu.
Moc jí tu nefalšovanou radost a nadšení přeju. Nebylo vždy tak vesele. Ani u ní, ani u mě. Vlastně všechny z nás čtyř, jsme zažily své druhé narozeniny a vstaly z mrtvých. No a teď jedeme společně k moři na Mallorku. To by mě snad nikdy v životě nenapadlo.
Skromnost a slušnost nadevše
Pocházím z dost chudých poměrů. Navíc mi maminka umřela, když mi bylo deset. Pamatuju si na ni jako na velmi tichou a neskutečně hodnou a laskavou ženu. Po jejím odchodu se o mě a mého o mého o tři roky mladšího bratra, staral otec a hlavně babička.
Neměli jsme moc peněz a nemohli jsme si tedy nijak vyskakovat, ale žili jsme si celkem klidně. Babička, jak sama říkala, se z nás snažila vychovat slušné a skromné lidi. A dokonale se jí to povedlo.
Okouzlil mě okamžitě
Na maturitním plese pro mě přišel tancovat bratr mé spolužačky Vašek. Okouzlil mě na první pohled. Já se strašně zamilovala a brzy byla svatba. Bylo mi teprve devatenáct, vdávat jsem se nemusela, ale chtěla jsem.
Toužila jsem po vlastní domácnosti, po rodině, po dětech. Vašek byl jen o tři roky starší, kluk ze sousední vesnice, který měl úplně stejná přání jako já.
Zklamání jsme ustáli
Svatebním dárek jsme od Vaškových rodičů dostali kus jejich pozemku a svépomocí si tam postavili malý domek. Vymýšleli jsme, stavěli, zařizovali a plánovali. Mysleli jsme i na malé dětské pokojíčky, které ale zůstávaly i tři roky po svatbě prázdné. Bylo to zklamání, ale na druhé straně nás to ještě víc sbližovalo.
Z práce rovnou domů
Začali jsme žít jee pro sebe. Skoro jsme nehodili mezi lidi. Přestali jsme mít čas na své kamarády. Šetřili jsme, abychom si mohli dodělat bydlení. Proto jsme nikde moc neutráceli. Z práce jsme běželi hned domů a šlechtili si náš domek a zahradu.
A také jsme začali běhat po doktorech. Naše touha po dětech byla stále silnější.
Krutá pravda
Ještě chvíli trvalo, než jsme se dozvěděli, že děti mít nikdy nebudeme. Bylo to šokující, ale byla tu ještě možnost adopce. Tu ale Vašek rázně odmítl. Řekl, že když osud chtěl, aby to tak dopadlo, chce mě mít jen pro sebe. A ne abych se starala o cizí děti.
Podvolila jsem se. Říkala jsem si, že má pravdu, že nám vlastně nic nechybí. Že máme jeden druhého. Jenže netrvá věčně.
Krásné výročí
K pětatřicátému výročí svatby mi manžel nadělil opravdu skvělý dárek. Oznámil mi, že se zamiloval do Andrei, o pětadvacet let mladší ženy a čeká s ní dítě. Chtěl rozvod a co nejdřív. Zhroutil se mi svět.
Naštěstí můj bratr, který bydlel v nedalekém městě, mi nabídl, že můžu u něj bydlet. Byl starý mládenec a moje přítomnost mu nevadila. Peněz jsem moc neměla. Manžel včas zlikvidoval náš účet s úspory a také s vyplacením poloviny našeho baráčku otálel.
Nemám v povaze se s někým soudit a tak jsem doufala, že i u něj slušnost zvítězí.
Ještě toho nebylo dost
Když jsem si myslela, že jsem z nejhoršího venku, přišla další rána. Bratr měl tragickou dopravní nehodu a já zůstala světě úplně sama. Opuštěná v cizím městě jsem si připadala hrozně. S infarktem mě odvezli do nemocnice. Tam jsem na chodbě potkala Jarušku.
A také její dvě přítelkyně Zdenku a Ivu. Téměř po půl století jsem zase našla nějaké kamarádky. Přestala jsem být sama. Přestala jsem se schovávat před životem doma a přestal jsem šetřit. Poprvé jedu na skutečnou dovolenou!
Helena J. (68), Plzeň