Dlouhá léta jsem si myslela, že věštecký sen mojí sestry byl jen náhodný. Bohužel nakonec odpovídal skutečnosti. Sestra si předpověděla vlastní krutý osud!
S Romanou, mojí starší sestrou, jsem měla vždycky hodně důvěrný vztah. Už odmalička jsme si spolu velmi dobře rozuměly a vzájemně jsme se podporovaly a stály při sobě.
Nesoupeřily jsme spolu, jak to občas sourozenci dělají, a pokud jsme se proti někomu vymezovaly, byl to náš starší bratr David. Byl o pět let starší než Romana a o devět než já.
Měla dobrodružnou a zvídavou povahu
Od dětství byla Romana tak trochu mým vzorem, protože si všemi životními zkušenostmi procházela jako první. Měla, na rozdíl ode mě, průbojnější povahu, takže to její poznávání světa bylo mnohem dramatičtější.
Ráda zkoušela různé nové věci a rodiče si s ní svého času užili své, třeba když se rozhodla, že zkusí lézt po skalách nebo se potápět.
Byla jako posedlá
V dospělosti, když už byla vdaná, začala se sestra věnovat různým nadpřirozeným vědám. Zajímala jí hlavně astrologie a různé typy předpovídání budoucnosti. Zkoušela karty, výklady snů, čtení z ruky i věštění z koule.
Přišlo mi, že je tím až posedlá, jak se snažila všem tajemstvím přijít na kloub. A pak přišel den, na který nikdy nezapomenu. Celá vyděšená zazvonila u mých dveří.
Zdálo se jí o vlastní smrti
Udělala jsem jí kafe a nalila panáka vodky na nervy. Když se Romana trochu uklidnila, vylíčila mi jeden svůj sen, který měla noc poté, co pracovala se siderickým kyvadlem.
Ptala se tehdy na nějaké otázky ohledně své budoucnosti a chtěla prý vědět i to, jak skončí její život. Nejprve nedostala přímé odpovědi, ale potom se jí v noci zdálo, že zemřela hroznou smrtí uhořením. Byla prý v nějaké budově, ze které se nemohla dostat ven.
Věděla, že umírá a prožívala krutou bolest minutu po minutě. Snažila jsem se sestru uklidnit, že ten sen jistě neměl s jejím věštěním nic společného. Ona tomu ale věřila a při našich dalších setkáních na to vždycky zaváděla řeč.
Čas ale zapracoval, Romana na sen přestala myslet a postupně na něj zapomněla úplně.
Pohřeb bratra sen připomněl
Roky plynuly. My jsme zestárly a prožily i pár smutných osobních chvil. Tou nejtragičtější byl pohřeb našeho bratra Davida, který předčasně zemřel na rakovinu lymfatických uzlin. Nedožil se ani padesátky.
Po pohřbu si Romana znovu vzpomněla na ten svůj dávný sen. Teď už se ale nebála, byla stejně jako já přesvědčena, že tehdy šlo jen o shodu okolností. Osud měl však už brzy ukázat, jaká je skutečnost.
Služební cesta
Stalo se to jednoho podzimního dne, když byla sestra autem na pracovní cestě v Německu. Bylo nevlídné počasí, mžilo a místy panovala ledová mlha. Na mokré kluzké silnici nezvládla sestra řízení.
I když přihlížející zavolali okamžitě záchranku a hasiče, zachránit její život se jim nepodařilo.
Osudný telefonát
O Romanině smrti jsem se dozvěděla díky švagrovi, který mi tu tragickou zprávu zlomeným hlasem telefonicky sdělil. Řekl mi tehdy, že Romana zahynula při autonehodě nedaleko hranic, žádné podrobnosti mi však nesdělil.
Ty jsem se dozvěděla až dodatečně a znamenaly pro mě hrůzné zjištění. Poté, co se s autem dostala sestra mimo silnici, vůz se několikrát převrátil. Téměř vzápětí začal hořet. Protože silnice byla frekventovaná, okamžitě u nehody zastavilo několik aut. Právě ze svědectví jednoho řidiče se švagr dozvěděl děsivé podrobnosti.
Příšerné svědectví
Moje sestra po nárazu žila, neztratila vědomí. Byla ale připoutaná a zaklíněná za volantem, a nemohla se z hořícího vozu dostat. Marně se jí odtamtud snažili vytáhnout další lidé.
Sestra tedy zemřela přesně takovou hrůzostrašnou smrtí, jakou si kdysi předpověděla a prožila už tehdy ve svém snu. Uhořela a její umírání bylo kruté, dlouhé a bolestivé.
Rozdíl byl pouze v tom, že tehdy se jí zdálo o budově a ve skutečnosti k té tragické události došlo v automobilu.
Otázky bez odpovědí
Byla jsem tím vším naprosto zdrcená. Dlouho jsem tomu všemu nemohla uvěřit a ptala jsem se sama sebe, zda to celé může být pouze tragická shoda okolností.
Hlavou se mi přitom míhaly všechny ty útržky našich dávných rozhovorů, kdy jsem sestru pokaždé ujišťovala, že se dožije vysokého věku a že ten sen byl pouze náhodou.
Teď už je mi však jasné, že nějaké tajemné síly opravdu jeho prostřednictvím poskytly sestře přesnou odpověď na její otázky.
Znát, či neznat svoji budoucnost?
Věřím tomu, že náš osud je někde napsaný předem a že se mu nemůžeme vyhnout. Otázkou je, jestli bychom ho měli chtít předem znát.
Nevím, jaké byly poslední myšlenky mojí milované starší sestry, ale bojím se, že si na svůj dávný sen v posledních okamžicích svého života také jistě vzpomněla.
Alžběta Š. (58), Prostějov