Netušila jsem, proč si vnuk nepřeje, abych jela s jeho třídou coby zdravotnice na školu v přírodě. Přiznáním mi vyrazil dech. Obával se posměchu ostatních dětí. Kvůli mně!
Celý život jsme pracovala ve zdravotnictví a moje děti také. Dcera se stala rehabilitační sestrou a syn profesionálním záchranářem. Létal s vrtulníkem a o zajímavé historky neměl nikdy nouzi.
Oba bydleli se svými rodinami u nás v domě, ale v samostatných bytech. Vždycky, a bylo to často, když jsme se sešli u oběda nebo večerního grilování, naše rozhovory skončily u toho samého: pacientů, lékařů a sester. A taky nemocí, léčby a příhod kolem toho všeho.
Vzkaz mi zatajil
Vnoučata se do hovoru vždycky aktivně zapojovala. „Babi, a zažila jsi mor?“ zeptala se Lucinka, naše nejmladší. Musela jsem se smát. Asi si ta holka představovala, že jsem mládí strávila ve středověku! Jen nejstarší Adam byl zamlklý.
Nic neříkal a později se vymluvil na nějaký úkol do školy. Myslela jsem, že ho něco bolí, nebo je třeba zamilovaný. Ve svých třinácti už by měl nárok… O den později jsem zcela náhodou potkala jeho třídní učitelku. Hned se ke mně hnala a ptala se zvědavě:
„Tak co, vyřídil vám Adam můj vzkaz?“ Přiznala jsem, že se o ničem nezmiňoval! Učitelka jen pokrčila rameny. Jako že ji nepřekvapuje vnukova zapomnětlivost. O chvilku později mi nabídla to, co mi měl tlumočit Adam. Prosbu, abych jela s jeho třídou do školy v přírodě coby zdravotnice.
Manžel se na mě ani nepodíval
„Víte, nemohu nikoho sehnat a vzpomněla jsem si, že jste pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici. Platíme málo, ale byla byste na čerstvém vzduchu a v krásném prostředí! Jedeme až do Beskyd,“ lákala mě, ale vůbec nemusela. Hned jsem nadšeně souhlasila!
Doma jsem Adamovi vyčinila, jak mohl být tak zapomnětlivý. On se jen zamračil. Neomluvil se, ani nic nevysvětlil. Dokonce jsem měla pocit, že není vůbec rád, že pojedu. „Babi, prosím nejezdi. Já si to nepřeju!“ řekl mi u snídaně. Trochu se mě to dotklo.
Až doteď jsem si myslela, že mě má ten kluk rád, a on takhle! Pro radu jsem šla za manželem, ale ten jen výmluvně pokrčil rameny. Tvářil se, jako se ho to vůbec netýkalo! V poslední době se takhle tvářil často.
Zvítězila jsem v soutěži
Byla jsem pro něho vzduch a jeho děti také. Jen vnoučatům se věnoval a vyprávěl jim ty svoje strašidelné historky. Na rozdíl od nás totiž pracoval v pohřební firmě a pro nebožtíky občas musel jet i do ciziny! Vnukova slova mi nešla z hlavy.
Proč nesmím jet s jeho třídou? Nechtěl snad, abych se něco dozvěděla? Není on nakonec nějak šikanovaný? Přemýšlela jsem celý den a hned po jeho příchodu ze školy jsem na něho udeřila. Musel mi říct pravdu stůj co stůj.
Chvilku zarytě mlčel a potom jsem se dozvěděla něco, co mě srazilo na kolena. Skoro doslova! „Babi, tak já ti to řeknu. Ve třídě se mi kvůli tobě kluci smějí. Prý mám nejošklivější babičku z celé třídy. Minulý týden dokonce hlasovali o pořadí.
Byla jsi na posledním místě! A to má kámoš babičku tlustou jako dýni! Myslel jsem, že budeš před ní…“
Vybrala jsem úspory
Po vnukových slovech se mi udělalo nevolno. Taková potupa! Ostuda. Hrůza. Mlčela jsem a Adam bohužel pokračoval: „Prostě nejsi vůbec sexy. Chodíš strašně oblečená, máš nemoderní účes a chybí ti zub. No koukni se na sebe!
Ani děda už tě asi nemá rád…“ Popadl mě vztek. Vstala jsem a zakřičela: „A dost!“ Vyběhla jsem z kuchyně a zavřela se v ložnici. Tady jsem proplakala celý večer. Až v noci jsem si musela přiznat, že mi Adam řekl jen krutou pravdu.
Pravdu, kterou se mi nikdo jiný z rodiny netroufl přiznat. Hned ráno jsem zamířila k zubaři. Objednat se kvůli zubu. Chyběl mi na straně a já myslela, že si toho nikdo nevšimne! Z ordinace jsem zamířila ke kadeřníkovi a potom ke kamarádce.
Poprosila jsem jí, zda by si na mě udělala čas a šla na nákupy. Oblečení, bot a všeho ostatního.
Ještě pořád nejsem in
Trvalo pět týdnů, než jsem se dočkala nové hlavy, nového zubu a nové parády. Do odjezdu na školu v přírodě už zbýval jen týden. V sobotu odpoledne jsem podpálila gril a čekala, až se všichni sejdou. Potom jsem se vytratila.
Oblékla jsem si svoji novou výbavu, nastříkala parfémem a pročísla odbarvené vlasy. Nasadila jsem úsměv od ucha k uchu, abych se pochlubila novým, notně drahým zoubkem. „Tak co Adame, už mohu jet do těch Beskyd?“ zeptala jsme se jakoby nic.
Vnuk neochotně odlepil hlavu od mobilu a rozzářil se. „Jé babi, vypadáš úplně jinak. Vůbec jsem si toho nevšiml!“ Prožila jsem krásných čtrnáct dní na horách. V pomyslném žebříčku babiček jsem postoupila někam doprostřed. Budu muset na sobě ještě zapracovat! Třeba si mě nakonec všimne i můj manžel…“
Dáša B. (67), Pardubice