Dostanou naše duše čas, aby ještě naposledy po smrti pozdravily své blízké, než odejdou na věčnost?
Každý letní víkend jsme jezdili s našimi přáteli na chatu u řeky Ohře. Na jednu sobotu ale nikdy žádný z nás nezapomene.
Chtěla jsem ho pozvat dál
Blížil se pomalu podzim, dny se krátily a dříve se stmívalo. Protože v ten den ale bylo ještě dost teplo, seděli jsme všichni čtyři na terase a popíjeli víno. Náhle jsme spatřili, jak se po cestě k chatě blíží nějaká postava.
Během chvilky jsem si uvědomila, že je to Roman, náš starý známý, který nás na chatě v minulosti často navštěvoval. Poznal ho i můj manžel a naši přátelé. Záhadou ale bylo, co tady takhle k večeru dělá. Zastavil se před chatou a zamával na nás.
I na dálku působil dost divně a unaveně. Vydala jsem se z terasy ke vchodu, abych Romana pozvala dál. Jakmile jsem stanula přímo před ním, cítila jsem se dost nejistě. Roman vypadal unaveně, měl strašně bledou tvář a trochu nepřítomný pohled.
V první chvíli jsem si pomyslela, že náš dávný známý má opět psychické problémy jako kdysi. Řešil je dokonce jeden čas alkoholem. Tehdy jsme mu hodně pomáhali, ale od té doby uplynula už řada let. Snad se do stejné situace nedostal Roman znovu?
Nakonec nám zamával
Roman mluvil hrozně tiše a odmítal jít dál. Vyrozuměla jsem, že jede jen okolo a že se vlastně jen přišel na nás podívat. Nechápala jsem důvod, ale pořád jsem to přikládala možnosti, že se mu vrátily jeho někdejší problémy.
Ptala jsem se, proč nechce jít pozdravit i ostatní. Roman se jen divně usmíval. Opět něco skoro nesrozumitelně zamumlal. Slyšela jsem z toho jen slova, že by to asi nebylo vhodné. Mezitím už na nás volali manžel a naši přátelé z terasy, co se děje.
Roman se zatvářil trochu polekaně. Jakmile se pak vedle mě objevil můj manžel a chtěl ho vzít za ruku a odvést do chaty, Roman začal ustupovat dozadu. Byli jsme z jeho chování hodně zmatení.
Nakonec se Roman pousmál, řekl, že nás rád znovu viděl a že už musí jít. Otočil se a odcházel. Stáli jsme a nebyli jsme schopní slova. Než náš kamarád definitivně zmizel ve tmě, ještě jednou nám zamával. Potom už jsme ho neviděli.
Nechtěli jsme tomu věřit!
Dlouho jsme pak s našimi přáteli rozebírali, co měla ta podivná Romanova návštěva znamenat. Shodli jsme se víceméně na tom, že našemu kamarádovi asi nějak „přeskočilo“. Bylo to jediné logické vysvětlení jeho zvláštního chování.
Měli jsme o něho samozřejmě starost a tak jsme mu po návratu do města zkoušeli zavolat. Mobil nám ale nebral, volané číslo bylo nedostupné. Zkoušeli jsme to několikrát, ale pokaždé bez úspěchu. Šok přišel následujícího dne.
Zavolala nám totiž Romanova dcera a sdělila nám, že její otec je po smrti. Na otázku, kdy se to stalo, jsme dostali neuvěřitelnou odpověď. Zemřel prý v sobotu odpoledne. Příčinou smrti byla mozková mrtvice.
Sám si ještě zavolal záchranku, ale když přijela, byl náš kamarád už po smrti. Vůbec jsme tomu nerozuměli. Jak to, že se tedy Roman objevil v sobotu večer u naší chaty? Nechtěli jsme touhle otázkou zatěžovat jeho dceru.
Řekli jsme o tom našim přátelům, kteří byli svědky kamarádovy sobotní návštěvy. Existovalo jediné vysvětlení: že bytost před chatou byla ve skutečnosti jen Romanovým duchem.
Od jeho dcery jsme se později dozvěděli, že si Roman stěžoval na vleklé zdravotní potíže, často mluvil o smrti a mnohokrát se zmiňoval o tom, jak jsme mu kdysi pomáhali. Možná nám tedy jeho duše po smrti chtěla vyjádřit vděčnost.
Ten pohled na jeho bledou unavenou tvář mi asi nikdy nevymizí z paměti. Hodně lidí, kterým jsme o našem zážitku vyprávěli, si myslelo, že si jen vymýšlíme.
S manželem ale víme, že se nám to opravdu přihodilo – a mohou nám to dosvědčit i naši přátelé, kteří u toho byli!
Petra K., (57), Karlovy Vary