Jistě jste mnohokrát četli příběhy o mužích, kteří zapomněli na výročí svatby. I já jsem si myslela, že se mi něco takového stalo.

Pamatuji si, jak čtyři roky po svatbě zapomněl můj muž Lukáš na to, že mám narozeniny. Hrozně se mě to tenkrát dotklo. Udělala jsem scénu, která byla možná až trochu přehnaná. Samotné mi pak bylo líto, jak jsem se chovala a jak se Lukáš omlouval.

Neozval se celý den!

Manžel už podobnou chybu nikdy potom nezopakoval. Každé moje narozeniny, každý můj svátek a každé naše výročí svatby probíhaly vždy krásným a romantickým způsobem. Loni se to ale nejprve trochu zadrhlo.

Jedenáctého července, kdy jsme měli oslavit devětadvacet let života pod stejným příjmením, byla středa. Všední den se začal odvíjet tak, jako kterýkoliv jiný. Čekala jsem, že manžel mi výročí připomene hned ráno, ale nestalo se tak.

Lukáš odešel normálně do práce a já, která jsem byla na volné noze, jsem pracovala doma. Měla jsem z toho smíšené pocity. Moje hořkost se ještě zvýšila, když mi zavolala dcera a ptala se, jak budeme dnešní den slavit.

Řekla jsem jí, že to bude překvapení a v duchu jsem si promítala nepříjemný večerní rozhovor, pokud Lukáš skutečně na významný den zapomněl.

Zůstala jsem v příjemném šoku!

Čekala jsem celý den, že se manžel ozve. Sama jsem mu volat nechtěla. Nestalo se tak. V práci se dokonce zdržel, přišel až kolem šesté. To už jsem v duchu střídavě zuřila a držela smutek. Jenže Lukáš mě převezl.

Jakmile se objevil ve dveřích, řekl mi, že se mám převléci a že někam pojedeme. Na nic jsem se neptala. Před dům pak najel luxusní vůz, který si Lukáš půjčil od svého kamaráda. Odvezl mě do nejdražší restaurace ve městě.

Na stole tam byla váza s jednou z největších kytic, jakou jsem kdy viděla. V té chvíli mi již tekly slzy dojetí. Domů jsme se vrátili před půlnocí a já jsem si v duchu nadávala za to, jak jsem Lukáše podezřívala, že na výročí zapomněl. A jsem ráda, že jsem byla trpělivá a nevyvolala žádnou scénu!

Marcela R. (56), Plzeň