Milovala jsem pohádky, které mi každý večer četl můj milovaný děda. Snila jsem o tom, že stejně jako princezna se vyspím v zámecké posteli a pod matrací budu mít hrášek!
Dětinský sen mě pronásledoval snad celý život. Coby malá holčička jsem milovala pohádky, které mi četl děda před spaním. Později jsem četla pohádky svým dětem a vnoučatům. Mým favoritem byl Hans Christian Andersen!
Moji lásku k pohádkám zdědilo jen jediné dítě z rodiny. Moje vnučka Kristýnka!
K vnučce jsem měla blíž
„Babi, že mi budeš číst,“ prosila mě vždycky, když u mě přespávala. Nebyla už malá, ale ty chvilky, když jsem si sedla do křesla k její posteli, prostě milovala. Z legrace po mě chtěla pohádku i po telefonu.
To když se odstěhovala za přítelem do skoro dvou set kilometrů vzdáleného města. Bylo mi po ní moc smutno. Ostatní vnoučata jsem taky milovala, to je jasné. Ale s Kristýnkou to bylo jiné. Souznění duší, dalo by se říct.
Jako bychom byly víc, než babička a vnučka. Spíš dvě bytosti, které se měly potkat! „Prosím tě, nepřeháněj. Holka ti přirostla k srdci, protože se narodila jako poslední. Prostě sis jí víc užívala, než těch předchozích dárečků.
Byla jsi v důchodu a měla na ni dostatek času!“ kroutil hlavou manžel, když jsem hořekovala, jak se mi po Kristýnce stýská. Potom mi vnučka zasadila ránu, z které jsem se nemohla vzpamatovat. Odmítla pozvání na moje sedmdesáté narozeniny!
Byla jsem zklamaná
„Babi, promiň, ale opravdu nemohu přijet. Mám něco moc důležitého!“ tvrdila, když mi zavolala. V jejím hlase jsem neslyšela žádný smutek, natož aby se nějak extra omlouvala. Myslela jsem, že mi pukne srdce. Zklamáním! Cítila jsem žal, zradu!
Oslavu jsem uspořádala a musela přiznat, že se povedla. Ne kvůli hoře dárků, které jsem obdržela, ale díky všem blízkým, kteří se dostavili. Jen ta moje Kristýnka chyběla! Celý den jsem tajně doufala, že se objeví, že to bude překvapení, ale nestalo se tak.
Kristýnka na mě asi zapomněla. Uplynul skoro měsíc, než se na displeji mého obstarožního telefonu objevilo její jméno. „Babičko moje milovaná, nepřijela bys za mnou na pár dní? Mohla bys mi přečíst pár pohádek!“ lákala mě a já se nenechala dlouho přemlouvat. Tolik jsem se na ni těšila!
Překvapila mě
Hned jak mi otevřela dveře, byl mi důvod její nepřítomnosti jasný. Moje vnučka čekala miminko! „Víš, nechtěla jsme to nikomu říkat. Měla jsem nějaké zdravotní komplikace a nechtěla nikoho zkalit.
Teď už jsem v pořádku!“ sdělovala mi radostně a vrhla se mi spontánně okolo krku. Samou radostí jsem ji z objetí nechtěla pustit! „Tak ze mě bude prababička, no to snad není možné,“ kroutila jsem hlavou a nedokázala jsem se ubránit slzám.
„Babi, budeš mladá a hezká prababička. Mám pro tebe překvapení!“ řekla tajemně. Kristýnka popadla nějakou tašku a prý, že si zajdeme spolu na večeři. Moc se mi nechtělo, byla jsem po té dlouhé cestě autobusem už notně unavená, ale co jsem měla dělat? Nechtěla jsem jí kazit plány, když si se mnou dala takovou práci.
V posteli po princezně
Večeře byla zamluvená v restauraci místního zámečku. Nebyl velký, ale měl krásný interiér a u turistů byl velmi oblíbený. I u jejich dětí, které se nadšeně klouzaly po parketách v takových těch velkých filcových pantoflích.
A také proháněly v místní zahradě s pávy. Na jídle jsem si víc než pochutnala. Několik chodů si nezadalo s královskou hostinou! Po čokoládovém zákusku už se mi zavíraly oči.
„Už bychom měly jít domů, ne?“ zeptala jsem se opatrně vnučky, ale ta jen zamítavě zavrtěla hlavou: „Babi, teď teprve přijde to překvapení! Přespíme tady, na zámku. Ustláno budeš mít v zámecké ložnici. V posteli, v které spala opravdivá princezna!
“ mrkala spiklenecky a potom dodala: „A schválně, zda něco najdeš pod matrací!“ Byla to nádhera! Krajkové povlečení a vůně starých časů. Obrovská kytice růží na nočním stolku a mísa ovoce. Vědro s vodou a vyšívaný ručník.
Pod matrací bylo překvapení
Opravdu jsem si připadala jako princezna. Trochu postarší, ale přeci! S očima upřenýma na překrásný vykládaný strop jsem usnula, jako by mě do vody hodili. „Tak co babi, jak ses vyspala?“ ptala se zvědavě Kristýnka a já, poučena pohádkou, odpověděla: „Špatně.
Něco mě celou noc tlačilo! Pod několika matracemi jsem našla tohle!“ Nacvičeným pohybem jsem vyndala hrášek, který tam moje vnučka nastražila. Obě jsme se rozesmály. Kdyby nás někdo viděl, myslel by, že blázníme. Ale my si svoji pohádku užily!
V sedmdesáti se mi splnil můj dětský a taky trochu dětinský sen. Stát se princeznou z Andersenovy pohádky. Být princeznou na hrášku! Moje první pravnouče se má narodit už za pár týdnů. Asi nemusím říkat, jaké pohádky mu budu číst!
Bohuslava L. (70), Teplice