Zoufalí lidé prý dělají zoufalé činy. Lenka, moje sestřenice, bohužel patří mezi ně. Byla to vždycky hodná a obětavá holka. Koho měla ráda, pro toho by udělala zřejmě cokoli. Svého syna bezmezně milovala.

Vdávala se ve dvaceti za pětatřicátníka očividně životem protřelého. Zakoukala se do něj na Anenské zábavě a do švestek byla těhotná a vybírala svatební šaty. Zaslepená láskou však byla jen ona. Františkovy modré oči svlékaly každou ženskou v okolí.

Do roka František svoji ženu i tříměsíčního Honzíka opustil. Lenka to oplakala, ale nikdy si nestěžovala. Roky plynuly, Lenka vyzrávala v krásnou ženu, ale žádnému muži nedala příležitost. Byla přesvědčená, že se František vrátí.

Špatný vzor

Objevil se, když bylo Honzovi 12 let. Zub času na něm viditelně zahlodal, vypadalo to, že od života utržil i nějakou tu ránu. Chvílemi dokonce působil, jakoby se chtěl polepšit, usadit, konečně dát svému životu řád.

Lenka ho přijala zpátky s otevřenou náručí, Honzík byl zpočátku nedůvěřivý, ale po pár dnech v něm viděl hrdinu, o kterém mu maminka vyprávěla. Zanedlouho byl pro něj František obrovským vzorem.

Lenka si všimla, že se ze slušného, spíš zakřiknutého kluka stává přidrzlý suverén, ale přičítala to nastupující pubertě.

Honza se zadlužil

František se svým synem nejprve všude chlubil, ale když i jemu přerůstal přes hlavu, ujal se výchovy a vzal to za špatný konec.

Synovy neúspěchy v učňáku i v praxi komentoval nevybíravě, chtěl po něm, aby si při škole vydělával na kapesné a přidával na domácnost. „Nemáš peníze? Sežeň si je!“, to byla jeho nejčastější rada.

A protože František co vydělal, utratil za sebe a z Lenčiny výplaty toho na synovy záliby moc nezbylo, začal si Honza peníze půjčovat. Nejdřív šlo o stovky, ale když si chtěl dopřávat víc zábavy a značkové oblečení a techniku, jako kamarádi, dluhy rostly.

Nejprve si hledal brigády, ale brzo půjčku splácel další půjčkou. Lenka mu domlouvala a snažila se mu pomáhat, přibrala si práci pečovatelky, ale situace se zhoršovala – Honza občas přišel pomlácený od netrpělivých věřitelů.

Tou dobou se přidal k partičce, která kšeftovala s auty. Jak se ukázalo u soudu, šlo o krádeže a podvody, ale v těch naštěstí nejel. Jenže přišel o peníze – samozřejmě vypůjčené.

To byla pro Františka dobrá záminka, aby psychicky i finančně vyčerpanou Lenku opustil podruhé: Je to tvoje vina, tys z našeho syna vychovala takovou nulu, tak si to vyžer sama. Já na něj doplácet nechci.

Neplatil, ani nedoplácel jsi na svého syna nikdy, pomyslela si tenkrát Lenka a tenhle Frantův odchod už ani neoplakala.

Strach o syna

Víc ji bolelo, jak se Honza změnil a jaký život vede. Učňák horko těžko dodělal, vystřídal různá zaměstnání, ale nikde dlouho nevydržel. Lenka mu domlouvala a on vždycky slíbil, že si najde pořádnou práci a splatí všechno, co dluží.

A milující matka v naději, že už je to opravdu naposledy, mu vždy dala svoje slabé úspory nebo prodala něco z dědictví po rodičích – prstýnek po mamince, řezbářské nářadí po tatínkovi atd.

Ale Honza měl pořád málo, jeho báchorky o tom, jak se mu smůla lepí na paty, že ho vždycky někde vezmou na hůl, že si na něj šéf zasedl, že… nebraly konce a dluhy narůstaly. Výhružkám jeho věřitelů neušla ani Lenka.

Když jednou přišla domů, věci v bytě byli rozházené a rozbité, na zemi ležel zmlácený krvácející Honza a na stole lístek, že jestli synek nezaplatí, už ho nikdy neuvidí. Dostala takový strach, že se rozhodla k něčemu, co vždycky odsuzovala.

Zoufalý nápad

Tehdy chodila uklízet a vařit ke staré paní, jejíž dcera pracovně cestovala po světě, a tak si na péči o matku najímala Lenku. Ta se starala vzorně, často stařenku navíc i masírovala, rády si spolu povídaly.

Lenka cítila její důvěru, jíž by za normálních okolností nezneužila. Situace však normální nebyla – její syn byl v ohrožení života.

I když si uvědomovala, že si za to může sám, a u každého jiného by věděla, že už dávno za něj neměla nic platit, ale – bylo to přece její dítě a hrozilo mu velké nebezpečí. A stará paní to možná ani nepozná!

Záchranka přijela pozdě

Stará paní byla zámožná, v sejfu, jehož heslo se Lenka náhodou dozvěděla, měla šperkovnici i hotové peníze. Říkávala, že bankám ani lidem moc nevěří, ale Lenku po čase považovala téměř za přítelkyni.

Přes hezký vzájemný vztah se Lenka styděla svěřit se jí se svými starostmi a raději riskovala krádež. Když jednou paní po masáži usnula, Lenka otevřela trezor, a když vytáhla obálku s penězi, uslyšela za sebou zajíkavý hlas:

„Vy mě chcete okrást?“ Lenka se lekla, popadla těžkou šperkovnici a uhodila s ní stařenku do hlavy. Ta se skácela na zem. Lenka na okamžik zaváhala, pak si nacpala nějaké šperky a štos bankovek do tašky, zavřela sejf, otřela otisky a zavolala záchranku.

Lékař však přijel pozdě. Lenčinu verzi o pádu staré paní vyšetřovatelé vyloučili, navíc dcera zemřelé poznala rodinné šperky v nedalekém starožitnictví a Lenka se nakonec k zoufalému činu přiznala. Uvědomila si, že teď už syna před věřiteli neochrání.

Ve vězení pak často vzpomínala, kde to vlastně začalo. A syn – přemýšlel, kde by si vypůjčil.

Helena D. (61), Přelouč