S Jiříkem jsme se znali od školky. Padli jsme si do oka od první chvíle. Už tehdy s námi jako s párem milenců však osud v budoucnu nepočítal.
Trávili jsme spolu většinu času, a když měl jít jeden z nás domů, pokaždé jsme se loučili, jako bychom se snad neměli vidět. Hráli jsme si spolu a měli jsme svá tajemství, svěřovali jsme se jeden druhému se vším.
Dokonce jsme si udělali svou vlastní tajnou svatbu, Jirka mi dal tenkrát na prst takový plíšek, kterým se uzavíral pytlík od nějaké potraviny, snad od máku, tyhle detaily už nevím. Vím dobře, že já jsem mu dala prstýnek z pouti.
A později, to už jsme byli snad ve druhé nebo třetí třídě, jsme si spolu dokonce hráli na mámu a tátu a dávali si pusinky. Bylo to všechno tak přirozené, že jsem zcela vážně předpokládala, že se jednou opravdu vezmeme. Pak vzal můj osud do ruky otec.
Když jsem byla na učňáku v okresním městě a dojížděla každý týden do internátu, oznámil mi jednou v pátek po mém návratu, že pro mě má ženicha. Podívala jsem se na něj nechápavě a asi i s hrůzou v očích.
Tátův plán
„No, nekoukej na mě jako tele na nový vrata! Prostě si vezmeš Kamila, je to bohatej chlap a svobodnej, budeš se s ním mít dobře. Znám ho celej život, je to rovnej chlap.
A já se nebudu muset seznamovat s nějakejma podivnejma lidma, který by mohli bejt bůhví co…“ Moje máma na mě tehdy v kuchyni koukala soucitně, ale neříkala nic. Poslouchala otce na slovo. A já jsem, bohužel, v tomhle směru po ní.
Co se mi řekne, udělám a svého otce ctím. Naše rodina byla zařízená postaru a s tím nešlo hnout. Můj táta nebyl žádný hrubián, a když viděl, že je mi jeho rozhodnutí proti srsti, objal mě a začal mi domlouvat.
Jak to se mnou myslí dobře a že ví o mém vztahu s Jirkou, ale ten je z chudých poměrů a kdoví, jak skončí, to bych mohla dopadnout šeredně a povinností otce je se o dceru postarat, správně ji nasměrovat do života. A Kamil je skutečně hodný chlap.
Má svoje mouchy, ale vždycky se s ním dalo vyjít. Budu se s ním mít dobře. Ano, Kamila jsem znala odmalička, za tátou jezdíval, chodívali spolu na ryby a do hospody.
Jeho rodina, i když jim vzali nějaká pole, byla pořád dost bohatá a Kamil se i přes špatný kádrový původ kulaka dostal do komunistické strany a udělal kariéru. Byl náměstkem v továrně, ke které patřil zmíněný učňák, kam jsem jezdila.
Proto jsem Kamila vídala nejen u nás doma. Vždycky se na mě usmíval. Nebyl to špatný chlap. Ale že bych si ho kvůli tomu musela hned brát, to se mi tedy vůbec nelíbilo. Byla jsem z té představy nešťastná.
Táta ode mě žádnou odpověď hned nepožadoval, asi tušil, že bude lepší, když si na ten jeho nápad pomalu zvyknu. To mi ovšem vůbec nešlo, naopak to bylo pořád horší. Hubla jsem, byla jsem smutná, prostě tělo bez duše.
Když jsem Jirkovi všechno asi po měsíci řekla, byla jeho reakce snad ještě zoufalejší, než moje. Naše setkávání se pak stalo utrpením pro oba.
Střídavě říkal on, že skočí pod vlak, střídavě jsem vymýšlela svůj konec já a nakonec jsme začali plánovat sebevraždu oba. Naštěstí zůstalo jen u plánů. Na víc jsme neměli sílu a také jsme možná tajně doufali, že k nejhoršímu nedojde.
Šťastná budeš!
Ale došlo. Jen co jsem vyšla učňák, byla svatba. Divím se, že mě tehdy Kamil ještě chtěl, protože jsem rozhodně nevypadala jako nějaká reklama na spokojené manželství. To začalo tou úchvatnou svatební cestou na Kubu. Pod prudkým sluncem jsem začala tát.
Pak jsme se vrátili do nového domu, který jsme začali zařizovat. Mé myšlenky se rozeběhly kupředu, jak by napsali tehdejší redaktoři Rudého práva, ke světlým zítřkům. Otěhotněla jsem a mé mateřské hormony pak zařídily zbytek. Měla jsem pocit, že jsem šťastná.
Narodil se Honzík, pak Maruška a ještě Ferda. Naše rodina se měla stále lépe. Děti rostly a úspěšně studovaly. Na Jirku už jsem si vzpomněla jen občas. Prý pracoval někde na druhém konci republiky v lese. Pak přišla sametová revoluce.
Ta bouřlivá doba byla hodně náročná, já i Kamil jsme byli nervózní, ostatně on byl straník a to hodně aktivní. Ale ukázalo se, že to ani moc na překážku není. Založil firmu a vedlo se nám ještě lépe.
Vidím ho stále
Brzy jsem ale měla zjistit, že člověk, na kterého mé srdce stále nezapomnělo, je na tom, na rozdíl ode mě, zcela opačně. V lese měl úraz a dostal invalidní důchod.
Vrátil se do naší rodné obce, do domku po rodičích a tam celé dny seděl na židli před dveřmi a koukal na ulici. Říkala mi o tom máma, sama jsem neměla odvahu se za Jirkou vydat.
Moje deprese se pomalu začínaly vracet, životní energie, které jsem mívala poslední dobou tolik, se vytrácela. Představovala jsem si, jak Jirkovi asi je, nemá rodinu, je sám a bez peněz.
A myslí snad pořád na mě, nebo spíš na nás… Když už jsem nemohla ty představy vydržet, rozhodla jsem se, že jim udělám přítrž tím, že za Jirkou zajdu. Ať se děje cokoli. Byl to snad zásah shora, že jsem ho musela najít zrovna já.
Dveře byly otevřené, šla jsem dovnitř. Na volání nikdo neodpovídal. Jirka visel v obývacím pokoji, v kapse saka měl dopis pro mě. Přeje mi v něm, abych byla dál šťastná a hlavně si nic nevyčítala. Pokouším se o to už dvacet let. Marně.
Pavla (72), střední Čechy
