Bylo to naivní, ale na začátku nám nápad otevřít si restauraci venku, naopak připadal jako naprosto vynikající myšlenka.

Nemohu uvést tu konkrétní zemi, protože jsme měli co dělat, abychom odtud vyvázli se zdravou kůží, a ještě dnes se mi někdy o těch domorodcích zdá a oni by se mohli mstít. Bylo to na jihu a bylo to u moře.

To místo je bezesporu krásné, to nemůžu popřít ani po tak otřesném zážitku. Je to malebná vesnice sevřená ze stran na pobřeží skalisky, s vnitrozemím spojená úzkou cestou, mořem pak omývaná z jihu výhledem na nekonečnou modrou vodu.

Je to na pohled kouzelné místo. Když jsme tam zcela náhodou s mým manželem na vypůjčených motorkách zabloudili, byli jsme jako v Jiříkově vidění.

Do toho místa se vešel i krásný olivový háj, kostelík, borovicový les, malý přístav pro lodě a asi tak dvacet domků místních lidí. Místa tu ale bylo ještě dost. Některé budovy byly opuštěné, stejně nevyužitě vypadala i pláž s oblázky.

Smělé plány

Větřík sem zrovna vál mezerou mezi skalisky od pevniny a místní nám potvrdili, že vítr má svůj pravidelný režim. Jednou od moře, pak do moře. Už při naší první návštěvě jsme si řekli, že to místo nesmíme nechat ladem.

Jestliže si ho nevšiml ještě nikdo z podnikavých obyvatel téhle země, musíme to být my, kdo tady roztočí kolo byznysu zvaného cestovní ruch. Za rok jsme se sem vypravili už na jaře. To místo bylo snad ještě krásnější, než loni.

Ubytovali jsme se v domku u jedné paní, která žila sama, a během týdne se nám ji podařilo přemluvit. Prodá nám starý dům po svých rodičích a budeme mít předkupní právo na její pozemky a zbylé nemovitosti.

Rozhodli jsme se totiž prodat ty své, které jsme měli v Čechách. Usídlíme se tu a začneme nový život, byli jsme rozhodnuti. Měli jsme dost byznysu doma, toho odporného loktaření, podvádění a zběsilé soutěživosti. Tady budeme jen my a žádná konkurence vůkol.

Vytrváme!

Tu ženu vůbec nezajímalo, co chceme v její vesnici dělat. Chtěla ji opustit, odstěhovat se za synem do města, a proto jen uvítala, že dostane nějaké peníze na ruku. I syn bude rád, to přiznala s úsměvem hned po podpisu smlouvy.

Byli jsme rozhodnuti začít s malými bungalovy, půjčovnou surfů a loděk, samozřejmě s restaurací. Ovšem jako problém se ukázal personál. Místní na tom nijak slavně nebyli a mohli uvítat možnost vydělat si peníze, o žádnou příležitost ale nestáli.

Měli toho málo, ale stačilo jim to, víc nepotřebovali. Tak jsme dovezli tři laciné zahraniční síly. Dva muže a jednu ženu z Východu. Ti si naopak vydělat chtěli, doma na tom byli stejně jako většina lidí hodně špatně.

Jenomže svůj životní styl si přivezli s sebou. Jakmile se dostali k nějakým penězům, opili se. Ze začátku jsme mysleli, že je to přejde, ale kdepak. Dalo nám hodně práce je udržet na uzdě, a aby ubytovací zařízení fungovalo.

Někdy jsme si říkali, že kdybychom si všechno udělali sami, vyjde to nastejno. A jinou lidskou náturu našich zaměstnanců pocítili brzy i místní. Naši dva muži brzy zjistili, že místní ženy jim připadají krásné, když si víc přihnou, a stávali se dotěrnými.

Divné věci

Jejich kolegyně se dovedla opít úplně stejně. Ta o žádné domorodce nestála, ale její pracovní morálka byla stejně zoufalá. Uprostřed sezony jsme měli krizi, kdy jsme mysleli, že to vzdáme.

Jenomže ačkoli to na pohled nevypadalo, podnikatelsky se nám velmi dařilo. Inzerce s krásnými fotkami a popisem kouzelně romantického místa zabrala. Zatnuli jsme zuby. Pak se začaly dít věci, které nám naháněly hrůzu.

Do jednoho z bungalovů se dostal jedovatý had, který vyděsil naše hosty. Zjistili jsme, že tento druh hada tu ale vůbec nemá žít. Pak se ulomil stěžeň u zcela nové lodě, zřejmě mu někdo pomohl.

Z jídla, které bylo navíc slavnostní a jehož součástí byly mořské plody, se udělalo všem strašně zle a zdravotníci přijeli jen tak tak. Naše podezření se potvrdilo toho dne, kdy na naše vchodové dveře kdosi přitloukl mrtvou kočku.

Byla to jedna z těch toulavých místních, co nikomu nepatřily, ale my jsme si ji oblíbili a ona si vyhlédla nás. Začala kolem nás obcházet hrůza, tušili jsme neštěstí.

Jedna z místních žen obvinila našeho zaměstnance ze znásilnění a jen peníze od nás ji uklidnily.

Nechtělo se nám jí uvěřit, především při pohledu na ni, ale všechno je možné, říkali jsme si, když se chlap opije… Ano, když se chlap opije… Manželovi se to často nestává, ale snad kvůli tomu trvalému stresu alkoholu jeden večer podlehl tak, že skončil s naší, rovněž opilou, zaměstnankyní v olivovém háji.

Tehdy jsem nic netušila a uvěřila jsem jeho slovům o tom, že ho spánek přepadl při návratu z přístavu.

Rychle domů!

Jenomže ti dva se scházeli dál. První, kdo ale přišel na nevěru, byl můj muž, který mě přistihl v pokoji našeho hosta, mladíka, který si sem přijel zasurfovat.

Tehdy jsem si sypala popel na hlavu a přísahala, že to bylo chvilkové selhání, ale když se provalil poměr mého muže, zuřila jsem. Letní sezona byla u konce a nám bylo jasné, že u konce je i naše podnikání v romantické zátoce.

Potupně jsme přiznali, že by nás to zničilo a vrátili se domů. To dobrodružství nás stálo hodně peněz. Ale ty jsou až na posledním místě…

Marcela (65), Praha