Byla jsem jedináček a otec s matkou byli oba učitelé. Výchovu ale zvládali s pomocí podivného systému plného zastrašování.

Jsem moc ráda, že jsem dospělá. Ano, už hodně dlouho jsem dospělá, ale pořád se z toho těším, když si vzpomenu na své neradostné dětství. Můžu s klidným svědomím prohlásit, že jsem se jím probála.

Provázel mě věčný strach, který se mi v některých situacích vrací i dnes. Pořád mám občas obavy, že mi někdo vynadá, že něco špatně udělám, že budu zkrátka „ta špatná“.

Půjdeš k babičce!

Dnes už ale vím, jak se s tím vyrovnat, ostatně od toho jsou odborníci, aby člověku pomohli. A já jsem svému psychoterapeutovi vděčná, odvedl, myslím, dobrou práci. Nevím, jestli bylo nutné, aby moji rodiče zvolili takovou formu výchovy, jakou zvolili.

Pořád mě něčím strašili. To bylo: „Když budeš zlobit, přijde čert.“ Pak čerta vystřídal policajt, tenkrát esenbák. Těch soudruhů příslušníků v zelených uniformách se báli ostatně i oba mí rodiče, takže jsem jejich strach velmi snadno sdílela.

Ale z babičky, tátovy maminky, měla strach jen máma a i ten na mě nechala působit.

Nebudeš se zouvat, mýt, učit, dobře chovat a tak dále a – půjdeš k babičce. A protože jsem se o babičce nedozvídala od mámy moc hezké věci, měla jsem z ní vítr. Ty pomluvy mě děsily.

Výhrůžky se obměňovaly podle fantazie mých rodičů, nebo podle toho, jak jsem brala rozum. A také když se na obzoru objevil objekt hodný strachu. Mohl to být Lucifer z nějaké pohádky v televizi, nebo později třeba pes baskervilský.

Všechno zabíralo, ale rodiče zřejmě měli dojem, že musí přicházet pokaždé s novou, čerstvou, neoposlouchanou hrozbou. Neplakala jsem, věděla jsem, že to se také nesmí, i za to mě může strčit čert, nebo hajný, nebo ten chlap odvedle do pytle. Všechno jsem dusila v sobě.

Hrozba na každém kroku

Mí rodiče byli oba učitelé, ale musím tedy konstatovat, že z hodně staré školy. Možná to byla první generace učitelů, která nemohla a také nepoužívala tělesné tresty. Místo nich ale vymysleli táta s mámou formu, která dovedla ranit duši.

Byla jsem jedináček, rodiče se prý chtěli soustředit na mou výchovu pořádně, a kdybych měla sourozence, jejich snaha by nemohla být tak cílená a intenzivní. Začala jsem být neurotická asi v páté třídě.

S přechodem na vyšší stupeň základní školy totiž začali být nervózní i naši a pořád mě nabádali, varovali, upozorňovali… Bylo toho spousta, co se mohlo stát, od špatných známek, po přepadení cestou ze školy, nebo svedení úchylným člověkem.

Byla jsem varovaná i před spolužáky a tak jsem se jich trochu stranila. Táta mi schválil jen Jarmilu, ta k nám mohla, její rodiče otec znal z třídních schůzek a dceru vysokoškolského profesora a referentky z národního výboru mi dovolil.

Ale bylo tu také jedno „ale“. Jarmila za žádnou cenu nesměla vědět, o čem se doma bavíme, že otec vede někdy protistátní řeči.

Dnes se zdá i mně směšné, že těmi protistátními řečmi snad měly být ty o prezidentu Husákovi a jeho „vožení si zadku v šestesttrojce“, nebo umírněná legrace namířená na jeho tlusté, silně dioptrické brýle, lidově zvané jogurťáky v narážce na to, že skla vypadala jak dno od jogurtové sklenice.

Odnesl to chudák Kamil

Plus sem tam nějaký vtip o esenbácích. Ty jsem měla ráda. Zbavovaly mě strachu, který ve mě rodiče zaseli. Alespoň na chvíli. Tenkrát byla jejich auta modrá a měla bílý pruh. A víte proč? Aby esenbáci našli kliku od dveří.

Pak dostali, možná kvůli těm vtipům, jinak barevná auta a také jiné uniformy. Víte proč zelené? Protože tihle chodí Husákovi na kopřivy. Rozumějte, aby nedostal revma, měl si vařit z těch kopřiv prezident čaj. A proč mají někteří k tomu bílé čepice?

Ti chodí na hluchavky! Ale tahle legrace mi pomáhala jen na chvíli. Ano, vyšla jsem základku a pak i gymnázium se skoro samými jedničkami a pak šla pracovat na úřad jako referentka, to místo mi sehnala maminka Jarmily.

A tady jsem se seznámila s Kamilem, starším pánem, který pracoval v archivu. On vlastně na tom národním výboru ani žádný volný chlap nebyl, musela jsem vzít zavděk jím. Ano, musela, protože jsem se už chtěla dostat z vlivu mých rodičů.

Nech to plavat, babí…

Byl to tenkrát vlastně můj pud sebezáchovy. Lze říct, že Kamila jsem do svého jiného stavu přivedla já. Byl z toho ten starý mládenec docela vedle a brzy po svatbě přišlo překvapení druhé, měla jsem rovnou syna a dceru.

To proto, abych se pojistila, že nebudu mít jedináčka. Kamil s námi nebyl dlouho, ale aspoň že těch deset let, než umřel, protože dostal už třetí infarkt.

Jsem ale i za to jedno desetiletí s ním vděčná, byl to hodný člověk, pomohl mi ke klidu, který jsem tolik potřebovala.

Když jsem se přistihla, že před něčím své děti varuji, často jsem se zarazila, jestli to nepřeháním a zkoumavě jsem děti pozorovala, co to s nimi dělá. Z Jáchyma i Kateřiny ale vyrostli sebevědomí, optimističtí lidé a z toho mám největší radost.

A když se ještě dnes mí staří rodiče pokoušejí nasadit nějaký starodávně přísný tón ohledně výchovy pravnoučat, strašně mi dělá dobře, když třeba můj syn Jáchym v reakci na babičku prohodí:

„Ale babí, jen je nech, on si Jáchym poradí, dneska už nezuří středověk, ani socialistická revoluce, nech to plavat…“ Ach jo, kéž by to více nechávala moje máma plavat už dřív! No, ale nakonec to snad dobře dopadlo. Ale jak říkám, jsem ráda dospělá. Moc ráda.

Alena (62), Praha