Ta holka vypadala jako hodné, slušné děvče. Nikdy bych si tenkrát nepomyslela, že se může stát něco takového. Ale stalo se, bohužel…

Tedy ne, že by mi takový nechutný scénář nebleskl hlavou, když mi dcera, sdělila, že bude mít chůvu na hlídání dětí, ale při pohledu na Jiřinu jsem tyhle obavy hned zaplašila. I moje dcera Jana si ji hned oblíbila už po pár týdnech.

Jana pracuje na docela vysoké manažerské pozici v zahraniční firmě a vedení si jí cení. Když byla na mateřské s Vašíkem, už za rok ji lákali, ať už přijde, že je po ní sháňka.

Je chudák holka tak zodpovědná, že mateřskou ukončila, a já jsem přispěchala, abych s malým pomohla.

Vydrželi jsme to takhle do té doby, než šel do školky. A vtom přišla do jiného stavu znovu. Janin muž, můj zeť Karel, si prostě s ničím hlavu moc neláme. Zplodil Radovana a jen pokrčil rameny:

„No, tak půjdeš zase na mateřskou, no co…“ Ale to asi nedomyslel, že s jeho platem editora v nějakém ženském časopise by domácnost se dvěma dětmi sotva utáhli. S nápadem na chůvu, nebo slečnu na hlídání, jak chcete, přišel přímo ředitel firmy.

Takový chytrolín… Prý: „Manželka to dělá taky tak, a to ani nepracuje, máme doma šikovnou studentku a ta u nás i bydlí. Klape to skvěle,“ říkal Janě. Já ty dva tedy, to musím přiznat, nijak nepřemlouvala, aby to nedělali, že to může špatně dopadnout.

Přece jen jsem tušila, že dvě děti, to už na mě bude trochu moc. Docela se mi proto naopak ulevilo.

Jako obrázek

A ta holka, jak říkám, vypadala málem jako hodná holčička z nedělní školy. Líbezná tvářička, trochu vykulená a úslužná, pořád „ano, prosím“, nebo „jistě, prosím, buďte bez obav…“ No, tak jsme byli bez obav. A děti byly nadšené.

Mohly se za pár dní radostí zbláznit, když měla jejich hlídačka přijít. A zanedlouho přespala jednu noc, za týden dvě noci a najednou u mé dcery v domě bydlela častěji než na koleji. Ona totiž byla z Moravy a v Praze dělala vysokou.

Byla v prvním ročníku a ta škola byla zřejmě docela lehká, navíc Jiřinka se učila rychle, měla spoustu času. Jezdila s rodinou mé dcery i na výlety do přírody, pak, když Jana dlouhodobě pronajala chalupu v Českém ráji, s nimi jezdila na víkendy.

Když neměla jet, dělali kluci scény, řvali jako tuři. Teda hlavně starší Vašík, ale Radovan se hned přidal, ačkoli nevěděl moc, o co jde, aby o nic nepřišel.

Člen rodiny

No, tak to rychle spělo ke stavu, kdy se z Jiřinky stala plnohodnotná členka rodiny, dokonce vystudovala a Jana byla tak hloupá, že jí sehnala místo u sebe ve firmě. Krásné místo za krásné peníze a moc se holka ani nepředřela.

Hlídat… tedy už moc o hlídání nešlo, spíš takové soužití… tak tedy oficiálně hlídat mohla dál. Nikdo nebyl proti, všichni byli pro všemi deseti.

Když přišla na přetřes otázka, zda to přece jen nevadí Jiřině v jejím soukromém životě, vždyť ho prakticky žádný nemá, pokrčila rameny, že jako v pohodě. A má dcera se usmála a zeť, ten prevít, se kouzelně, jak on dovede, usmál také.

Jak by ne… Příhoda, kterou vám vylíčím, mi žene krev do hlavy. Byl všední den, bylo to v létě, ale to nehraje roli. Bylo krásně, a tak se má dcera nerozpakovala mě poprosit o službu.

Zavolala mi na mobil, že si doma zapomněla pracovní přenosný počítač a má v něm důležité rozpracované zprávy pro generálního, potřebuje ten notebook mít ještě dnes do odpoledne v práci. Že ho snad zapomněla v koupelně.

Poprosila by Karla, ten teď pracuje z domova, ale nechce ho rušit, má toho, chudák, dost. Musí ještě něco dopisovat, a tak je z toho nervózní. Zítra je čtvrtek a má mít všechno odevzdáno a jeho šéfová je přísná, i když spravedlivá.

No, nemusela mě to tak obšírně vysvětlovat, bydlím jen tři stanice autobusem, tak jsem si ráda udělala výlet, stavím se v supermarketu, říkala jsem si, mrknout se po slevách. Mám klíče od domu a ani nezvoním, to abych nevzbudila kluky.

Ti budou určitě touhle dobou spát po obědě. Koupelna je v patře, tedy ta koupelna, kterou Jana myslí. Mám na zádech takový šikovný ruksáček, že do něj počítač šoupnu, a až ho v práci u dcery odevzdám, nakoupím do něj.

Pohled hrůzy

Do schodů mi to chodí ještě svižně, jsem v patře raz dva. A když jsem otevřela dveře do koupelny, spadla mi čelist. Uviděla jsem strašný obraz jak z nějakého hrozně sprostého filmu. Ne, že bych se dívala na sprosté filmy, ale jistě v nich něco takového bývá.

Ona, tedy Jiřina, klečela… Ani to nemůžu napsat. On před ní stál a byl dočista nahý! Nejdřív se lekla ona, až jí zaskočilo, Karel byl zády, tak mě uviděl, až když se otočil. Neměla jsem slov a jako omámená zaklapla ten počítač a dala ho do batohu.

A on pořád koktal: „Maminko, nevykládejte si to špatně, to je jen takové chvilkové selhání, ani nevím, co to do ní vjelo…“ Hned by to sváděl ještě na ni! Zařvala jsem: „Prevíte!“ Na odchodu jsem se ještě otočila a zvolala do patra:

„A o vás, slečno, bych si to nikdy nepomyslela, takové slušné děvče…“ Jiřina šla z domu ještě ten den, Janě jsem to totiž řekla hned zatepla a ta mazala domů udělat pořádek, porada neporada. Karel dostal domácí vězení a musel začít pomáhat doma.

Je to pár měsíců a situace se snad začíná postupně dostávat do normálu. Kluci už po večerech neřvou, že chtějí „Jižinku“ a Jana už tolik neřve na Káju. Dcera si na něj už bude dávat pozor.

Hedvika (65), Praha