Snažím se ze všech sil, abych nebyla na svou snachu ani trochu nepříjemná. Moc dobře vím, jak strašný pak takový život může být.

Mám dva syny, jeden už je ženatý, ale ten druhý se nějak usadit nechce. O to víc si vážím, že mi starší Jenda už dal vnoučata, založil rodinu, má hezkou ženu. Lenka má sice své chyby, mohla bych jich vidět mnohem víc, ale nade všemi přivírám oči ze všech sil.

Nikdy se nesmím stát takovou tchyní, jaká mi zkazila manželství a současně i velký kus života. Moje tchyně Daniela sice stále žije, ale nemusím ji naštěstí vídat, jsem dlouho rozvedená a v novém vztahu spokojená. Jen z doslechu vím, že se nezměnila, a to mi úplně stačí.

Byla jsem slepá

Musela jsem se vdávat, to byl první předpoklad k tomu, aby mé manželství nebylo šťastné. S Tomášem jsem se předtím několikrát rozešla a zase sešla, a když jsme se udobřovali naposled, přišla jsem do jiného stavu.

Nejdřív si mě samozřejmě vzít nechtěl, pak zase že ano a v šestém měsíci si to zase rozmyslel. A moji rodiče  ani já jsme ho nijak nepřemlouvali. Naši měli svou hrdost a já už jsem možná tehdy tušila, že Tomáš nějakou velkou výhrou pro život není.

Pak přišel s tím, že svatba bude a já dnes musím říct, že jsem mu bohužel řekla ANO. Neměla jsem čas lépe poznat jeho ani jeho rodinu a to, co jsem měla možnost vidět, jsem nepokládala za tak důležité.

Sebe samu jsem přesvědčovala, že věci, které se mi nelíbí na první pohled, nejsou důležité, podstatné je, jací jsou lidé v jádru, a to přece může být úplně jinak… Bylo! Bylo to ještě horší, než to na první pohled vypadalo.

Divní lidé

Jejich byt byl sice velký a na dobrém místě, ale v něm působilo všechno zatuchle a ponuře. Jeho obyvatelé, včetně Tomášových sourozenců, byli všichni poměrně oškliví, vizáží tak trochu odpovídali stavu bytu.

I ta sociální atmosféra v rodině byla ponurá, temná, zároveň něčím rozčilující.

Ti lidé spolu sice vedli řeči prokládané smíchem, ale v pozadí jsem cítila, že ironické poznámky mají snahu ublížit, ranit a jeden před druhým se tu má na pozoru, vzájemně si ti lidé nedůvěřují a závidí.

Vzájemná úcta a láska, na které jsem byla zvyklá z domova, tu evidentně chyběly.

To všechno jsem se snažila přejít a také by se mi to vedlo, kdyby si mou snahu nevměšovat se, nehádat se a přecházet různá příkoří trpělivostí a laskavostí, nezačala tchyně vykládat jako mou slabost a nezačala mé mírnosti zneužívat.

Chtěla nade mnou stále vítězit, ačkoli jsem ji k žádnému soupeření nevybízela. Když řeknu, že mě neměla ráda, jsou to slabá slova. Nenáviděla mě a já jsem nevěděla proč.

Nenávist sílila

Dnes už to tuším. Její nenávist vyšla poprvé na světlo, když jsem se rozhodla studovat i s malým dítětem vysokou školu. Byla z toho úplně šokovaná. „Jak se, prosím tě, chceš věnovat dítěti? A k čemu ti vůbec bude vysoká škola?

Myslíš, že Tomáš má tolik peněz, aby tě mohl na studiích živit? Tebe a TVÉ dítě? Měla bys pracovat, když už chceš něco dělat!“ To byla její první reakce.

Vedle toho měla neustálé výhrady k mé péči o Jendu, dělala jsem samozřejmě všechno špatně a hlavně jsem ho, podle ní, zbytečně cpala drahými výživami a vůbec jsem ho STRAŠLIVĚ ROZMAZLOVALA. Kde na to má ten chudák Tomáš vzít?

Nemusel na to brát ovšem nikde, protože mě podporovali mí rodiče a začala jsem si brzy přivydělávat spoluprací s redakcemi. Nemusel nikde brát ani na to, když jsem vzala Jendu v pěti letech poprvé k moři. Našetřila jsem si sama.

Kdybych čekala, že nás někam vezme Tomáš, nedočkala bych se nikdy. Když jsem dostudovala a začala pracovat naplno, dařilo se mi v zaměstnání tak, že jsem udělala gesto, a dokonce zaplatila dovolenou i jemu. Jel s námi, všechno si nechal platit a nehnul brvou.

Nejvýraznější vlastností všech lidí z té rodiny byla nezměrná lakota. K ní se ovšem, jak to bývá, přimykala obrovská závist. Když jsem si za své peníze koupila auto, mohla se tchyně vzteky zbláznit. Byla zelená závistí a zlobou.

„K čemu ti to bude, takové velké auto? Na co to potřebuješ?

Ty nevíš, co s penězma…“ Skutečnost, že jsem už se dvěma dětmi nějaké vozítko potřebovala a rachotina, kterou mi v rámci své firmy poskytoval manžel, byla pro posádku životu nebezpečná, jaksi opomíjela.

Tenkrát jsem ji tedy zasadila tvrdou ránu, ačkoli jsem to vůbec nijak proti ní samozřejmě nemyslela. Zkrátka jsem si za své peníze koupila vůz, částečně na splátky. Skoro to nepřežila.

Za mými zády mě pomlouvala, jak mohla, tehdy to začala dělat už tak, abych o tom věděla. Chtěla mít jistotu, že vím, že je to ona, kdo mě nenávidí.

Dozvěděla jsem se tedy, jakou mám hnusnou povahu, jak jsem povrchní, jak na sebe patlám šminky a nestarám se o dítě, jak jsem prý nenasytná… Tou dobou jsem už ale měla dost svých starostí s mužem a pak s rozvodem.

Synek se vyvedl po mamince, celou dobu jsem táhla domácnost já, přesto jsem slyšela jen samé urážky a všechno vyvrcholilo tím, že mě fyzicky napadl.

Samé lži

Když jsem se dozvěděla, že všechny dovolené platil Tomáš, že on mi koupil nové auto, že mě celou dobu živil, už jsem se musela smát.

Tenkrát, už odstěhovaná, jsem se ovšem rozhodla, že celý majetek, který si manžel za dobu, co jsem to s ním vydržela, „nasyslil“, mu nenechám. Došlo k soudu. Tchyně měla skoro psotník z toho, když mi musel dát polovinu z ceny jednoho ze dvou domů, co postavil.

Je to její věc, řekla jsem si. Od té doby se snažím koukat hlavně dopředu a nenechat si zlými lidmi kazit život. A musím říct, že se mi to daří.

Alena (64), Praha