Mám dvě děti a z obou jsem měla radost jen chvíli. Pak začalo trápení, které nikdy neskončilo a můj život se mezitím nachýlil ke konci.

K

dyž se narodily děti, dva krásní synové, byla jsem ta nejšťastnější máma na světě. Vychovám z nich dobré muže a oni se mi odvděčí láskou, dají mi vnoučata… Na to jsem myslela, když jsem měla v tom shonu na mateřské nějakou volnou chvíli.

Můj manžel Karel se staral, aby nám nic nechybělo, což bylo vykoupeno jeho řídkou přítomností doma, ale bylo to ještě snesitelné. Petr a Pavel od sebe byli jen dva roky, takže mateřskou jsem měla dlouhou. Skutečně se zdálo, že vše bude i nadále zalito sluncem.

Kluci se dobře učili, neplechu dělali, jen aby se neřeklo, sportovali a holky na nich mohly oči nechat. Starší Petr se taky docela brzy oženil. Kateřina byla snad jeho první holka, nevím, nemám úplnou jistotu, nechtěl mi nic říct, je to tajnůstkář.

Měli spolu Patrika a Petr se postaral, aby dostali byt. Jenomže Kateřina je osoba nestálá a věčně nespokojená. Bydlení v bytovce jí nevyhovovalo. A mému Petrovi zřejmě taky ne. Snad to bylo tím, že byli tak mladí, nebo opravdu jen její špatnou povahou… Nevím.

Zmizela v USA

Výsledek byl zkrátka takový, že se Kačenka stihla i s pětiletým Patrikem zamilovat, a to tak, že se okamžitě odstěhovala a vzápětí se jí podařilo i se svým milencem, Američanem českého původu, odstěhovat do USA. Zmizela Petrovi s jeho dítětem!

Byla jsem v šoku a ještě víc mě překvapovalo, že Petr nic nepodniká, aby své dítě dostal zpět. Byl z toho přepadlý, ale zároveň jsem na něm viděla rezignaci.

Nevěděl nic o svém synovi a úřady o té skutečnosti jen informoval, oni už věděli, že Kateřina emigrovala. Sami úředníci se asi angažovat nehodlali.

Nepátrejte!

Petr dál chodil do práce, dodělal si dálkově vysokou a časem se opět postavil na nohy, navázal nový vztah. S Karlem jsme se ale  rozhodli, že to tak nenecháme, můžeme mít přece s vnoučaty kontakt, na to máme právo!

A přes Červený kříž jsme zjistili adresu Kateřiny v Americe. Napsala jsem jí dopis.

O tom, že taky někdy bude mít vnoučata a bude je chtít vídat a tak dále… Za dva měsíce nám písemně oznámila, že Patrika v Čechách už nikdo neuvidí a máme se s tím smířit a hlavně už nepátrat. Byli jsme zdrceni.

Řekli jsme si, že máme ještě jednoho syna a ten, ačkoli jsme v něho, snad proto, že byl druhorozený, vkládali trochu menší naděje, než do Petra, si vedl skvěle. Měl dvě holčičky a naši snachu Renatu jsme, na rozdíl od Petrovy Kateřiny, měli moc rádi.

Milá a hodná holka. Nevěděli jsem ovšem, že náš Pavel potřebuje mít potvoru. Jednoho dne se sbalil a od své rodiny odešel. Rozvedl se a vzal si ženskou, ze které jde až strach, ale s tou se vídat nemusíme, takže nás to netrápí.

Ovšem se svou snachou se naopak vídat nesmíme! Pavel nám to zakázal, a to tak, že nám vyhrožoval, že nás zatratí, jestli se k ní jen přiblížíme. Nevím, ani ona sama neví, co mu takového udělala, že se jí takhle mstí, musím říct, že svého syna nechápu.

Zákaz od syna

Máme zapomenout na naše vnučky? Na ty krásné holčičky? Nesmíme se stýkat tedy s Renčou, ale vnučky, ty nám přece zakázat nemůže, to přece nejde! Jednou na Vánoce jsme vnučky u snachy navštívili. Byl to jeden z nejšťastnějších dní v mém životě.

Měla jsem celou dobu slzy na krajíčku, čím byly holky veselejší, tím víc já málem bulila. I s mým Karlem to docela cloumalo, viděla jsem to na něm. O to větší sprchu jsme dostali přesně za týden.

Pavel se se s novou přítelkyní vrátil odněkud z Alp a nevím jak, ale dozvěděl se, že jsme byli u snachy a vnoučat. Zřejmě mu to prozradily samy holčičky, tomu se nedalo zabránit.

Půjčil si je na víkend, aby s nimi měl taky Vánoce a ony jistě byly plny dojmů z našeho Ježíška, to nám potom došlo. No a co? Copak jsme udělali nějakou lumpárnu? Že jsme chtěli vidět vnučky a snachu?

Je sice pravda, že vzácně, jednou za rok, jsme měli možnost vnučky vidět při návštěvě u Pavla, ale tam jsme si to kvůli té jeho semetrice vůbec neužívali. Nebudu se ale omlouvat. Mám čisté svědomí.

Přesto nám po tom vánočním incidentu Pavel řekl, ať zapomeneme i na něj i na jeho dcery a necháme ho být, když jsme porušili jeho nařízení.

Je to už spoustu let, vnučky jsme vídaly pokoutně občas před školou, a když dospěly, usnadnily nám to, občas se samy zastavily, to už chápaly, že jejich otec udělal něco špatně.

Zase špatně

Mezitím se podruhé oženil Petr a dlouho se zdálo, že dobře. Snacha byla přístupná, i když žádná hitparáda, abych tak řekla. Měla v sobě tolik slušnosti, že si počkala, až jejich dceři Simoně bude osmnáct, a odešla od Petra potom.

Simona šla studovat a pak zůstala v Praze, dostala tam dobrou práci, a Petr zůstal sám ve svém domku a vypadá to, že novou ženu si nehodlá najít, stal se z něho starý chlap, depresivní, nešťastný. Nemůžu se na něj koukat, to je k uzoufání.

Nechce se svým životem nic dělat, ještě že má aspoň práci. A když předloni můj Karel umřel, uvědomila jsem si na pohřbu, jak jsem tak pozorovala své děti, že můj život skončí hodně smutně.

Když kolem není žádná radost a láska, když kolem vás nerostou a nesmějí se děti, nemáte je možnost vidět, je ten život k ničemu. Bojím se budoucnosti.

Hana (78), Zlín