Zamilovanost bývá nebezpečná. Sama jsem se o tom přesvědčila, když jsem se seznámila s Mirkem. Když jsem růžové brýle ztratila a ze vztahu vycouvala, mělo to trvalé následky.

Mirek se zpočátku projevoval jako okouzlující, i když trochu svérázný muž. Když jsme spolu začali chodit, nic mě před ním nevarovalo, a jestli přece jen, nevnímala jsem to.

Měl své názory, ze kterých nebyl ochoten ustoupit ani o píď, ale to mi tehdy imponovalo, myslela jsem si, že je to tím, že  je tak zásadový. Byl pohledný, urostlý, kamarádky mi ho docela záviděly. Vždycky mi říkal, že se o mě postará a že jsem jen jeho.

Ani jsem si zpočátku nevšimla, že si mě nenápadně omotává sítí jako pavouk svoji kořist. Hned mi nabídl, abych šla bydlet k němu, že tak alespoň budeme moct být co nejvíc spolu.

A postupně se snažil mě nenápadně odříznout od mých nejbližších, kamarádek, a hlavně kamarádů. Ti mu vadili nejvíc, žárlil na každého, jenže to jsem si nejdřív neuvědomovala. Tvrdil, že nikoho než sebe přece nepotřebujeme.

Jinak se ale choval úžasně, skoro každý den mi přinesl kytku nebo malý dárek a já se zpočátku nechala ukolébat. Myslela jsem si, že mě tak strašně moc miluje.

Vyklubal se z něj sobec a žárlivec

Jenže po čase mi začalo docházet, že už se vlastně s nikým jiným než s ním nestýkám. Když jsem mu navrhovala, že bychom mohli podniknout něco s kamarády, vždycky si našel výmluvu. Postupem času mi došlo, že kromě práce vlastně trčím celé dny jen doma.

Pravda, občas mě vzal třeba do kina nebo na večeři, ale vždycky jsme byli jen sami dva. Úplně jsem pak vystřízlivěla ve chvíli, když jsem cestou z práce potkala svoji bývalou spolužačku a zašly jsme na kávu a popovídat si.

Domů jsem nepřišla nijak pozdě, ale on už stál v předsíni s hodinkami a ptal se mě, kde jsem byla. A když jsem mu řekla, že s kamarádkou, kterou jsem dlouho neviděla, v kavárně, úplně se rozběsnil.

Udělal mi scénu a obvinil mě, že jsem se určitě sešla s nějakým chlapem. Vyváděl jak Othello. V tom okamžiku mi konečně všechno došlo, byla to ta pověstná poslední kapka. Začala jsem na něj taky křičet, že už toho mám dost. Ošklivě jsme se pohádali. Večer za mnou přišel a omlouval se, že to tak nemyslel.

I já chybovala

Ale já už byla rozhodnutá, že ho opustím. Hned druhý den jsem si sbalila kufry se svými věcmi, napsala mu, že od něj odcházím, a odstěhovala si vše do práce. Tam jsem teprve přemýšlela, co dál.

Najednou jsem Mirka viděla v úplně jiném, ostrém a pravdivém světle. Uvědomila jsem si všechny jeho chyby a také ty svoje, zejména tu, že jsem to nechala zajít tak daleko.

Naštěstí mi před týdnem šéfová nabídla, jestli bych nechtěla vzít místo v jiném městě, bylo to i s ubytováním. Já nejdřív sice odmítla, ale teď mi to připadalo jako nejlepší řešení. Zašla jsem se jí zeptat, jestli ta možnost ještě je aktuální, že bych to vzala. A další štěstí bylo, že ano.

Zkoušel to…

Nebylo to jednoduché, Mirek na mě čekal před prací s kytkou a prosil, ať se k němu vrátím, prý beze mě nemůže žít. Už mi to ale bylo jedno, nefungovalo to na mě. Když jsem mu řekla, že je opravdu konec, začal mi ošklivě vyhrožovat.

Utekla jsem zpátky od kanceláře a zavolala svou kamarádku, se kterou jsem věčnost nemluvila. Vylíčila jsem jí celou situaci a ona mi nabídla, že než se odstěhuji, můžu těch pár dní u ní přespávat.

Byla jsem jí hrozně vděčná, vždyť já se na ni prakticky vykašlala. Těch pár dní bylo docela náročných, musela jsem vždycky zjišťovat, jestli na mě Mirek před prací nečíhá. Nechtěla jsem, aby věděl, kde teď jsem, ještě by dělal scény i mé kamarádce.

Párkrát jsem mu zmizela těsně před nosem, ale do týdne bylo všechno podepsané a já konečně mohla odjet z města. V práci i kamarádce jsem dala instrukce, aby nikomu neříkali, kde jsem.

Nový začátek

Začala jsem od nuly nový život. Jak mně se tehdy ulevilo! Kolegové v nové práci byli fajn, zvlášť jeden, Radek, se mi moc líbil, a ani já jemu nebyla lhostejná. Brzy mě pozval na rande, párkrát jsme si spolu vyšli, byl moc milý, pozorný a obětavý.

Pravý opak Mirka. Řekla jsem mu nakonec o sobě všechno, a on to vzal báječně. Myslela jsem si, že to nejhorší už je za mnou. Ale ne dlouho. Asi po měsíci jsem totiž zjistila, že jsem těhotná. Muselo to být s Mirkem. To byl pro mě hrozný šok.

Vrátit se k Mirkovi? Ani za nic! To bych se, navíc s dítětem, ocitla v mnohem horší kleci než předtím. A jít na potrat jsem nechtěla, bylo by to proti mému přesvědčení. A Radek na mně brzy poznal, že se něčím trápím.

Nechtěla jsem mu lhát, a tak jsem mu řekla, v jaké jsem situaci, s tím, že když mě teď bude chtít opustit, pochopím to. Ale zachoval se skvěle. Řekl mi, že je mu to jedno, že mě má rád a že jestli chci, vezme si mě i s dítětem. Úplně jsem se rozplakala radostí.

Co nejdříve to šlo, jsme se vzali, a když se narodil syn Jaroslav, Radek ho automaticky přijal za vlastního. Byla jsem zase šťastná. A tak jsme si celkem spokojeně žili.

Jardu jsem se odmalička snažila vychovávat tak, aby z něj vyrostl slušný člověk, vštěpovala jsem mu morální zásady. Dávala jsem mu tolik lásky a pozornosti, co jsem jen mohla. Když byl malý, všechno se zdálo být v pořádku.

Jenže pak přišla puberta, a tehdy mi začal stále více připomínat Mirka, a to hlavně v tom špatném slova smyslu. Ať jsem dělala, co jsem jen mohla a co mi síly stačily, stejně to bylo k ničemu.

Měl období, kdy na mě býval opravdu hodně drzý, žádné domluvy nepomáhaly. Hrozně mě to trápilo a mrzelo, už kvůli Radkovi. Prožili jsme si opravdu perné dva roky, hlavně Radek, který vlastně musel snášet něco, za co sám nemohl.

Ale nikdy mi ani slůvkem nic nevyčetl, podporoval mě. Já měla pocit, že mě snad osud chtěl potrestat za to, že jsem s jeho otcem nezůstala, a teď mi to posílá zpět v podobě našeho nezvedeného syna.

Když Jarda oslavil osmnáctiny, rozhodl se Radek k drsnému kroku. Pozval ho do restaurace a jen mi řekl, že si tam s ním promluví. Že mu prostě řekne pravdu, protože Jarda má právo to vědět a od chlapa to prý vezme líp.

Protože už jsem vyzkoušela všechno možné, souhlasila jsem. Stejně už to asi nemůže být horší, myslela jsem si. Ti dva tedy spolu v sobotu večer odešli a já zůstala doma sama.

Má holku!

Byla jsem jako na trní, nemohla jsem se vůbec na nic soustředit, všechno mi padalo z ruky. Na jednu stranu jsem u toho chtěla být, na druhou stranu jsem se toho ale bála. Byli pryč opravdu dlouho. Konečně se ozval klíč v zámku.

Přišli oba, v dobré náladě a jako velcí kamarádi. Zůstala jsem jako zkamenělá. Syn mi ale dal pusu a řekl mi, že jsme mu to měli říct už dávno. Stejně prý něco vždycky tušil, a proto se vztekal, měl totiž pocit, že s ním nehrajeme fér.

A taky mi jedním dechem řekl, že si našel dívku a že nám ji brzy přijde představit. To bylo ale na mě moc informací najednou. Ještě donedávna mi totiž vždycky tvrdil, že ho holky nezajímají. Sesunula jsem se na židli a rozplakala se.

Radek poslal Jardu do jeho pokoje a začal mě utěšovat. Nikdy mi ale neřekl, jak konkrétně jejich posezení vlastně probíhalo. Tvrdil, že je to čistě „chlapská záležitost“ a jejich společné tajemství. Je ale pravda, že to nějak zafungovalo.

Ne že by se jako mávnutím kouzelného proutku Jarda přes noc úplně změnil, ale opravdu se hodně snažil. Zdálo se mi, jako by se dost zklidnil. Zanedlouho nám opravdu přivedl ukázat svoji Jitku. Byla to milá holka v jeho věku, pracovala jako pekařka.

Nemohla jsem si nevšimnout, jak hezky se k ní Radek chová. Měla jsem zase radost.

Sice spolu nakonec nezůstali, to se taky u prvních lásek stává málokdy, ale s vděkem jsem pozorovala, že z toho Jarda sice byl hodně smutný, ale neprojevoval se tak, jako jeho biologický otec. Teprve v tu chvíli jsem si mohla opravdu oddychnout.

Dnes už je syn šťastně ženatý a já vím, že to naštěstí jen puberta v něm vyburcovala otcovy geny. Naštěstí jen dočasně…

Marta (54), Plzeň