Svou mámu jsem si, stejně jako ostatní, nevybrala. Neměla jsem ji ráda, protože ona ve mně tu lásku nevzbudila, ale začalo mi jí být časem líto. Až donedávna. Pak předvedla své pravé já.

Takové dětství bych nikomu nepřála. Matka alkoholička, chlapi se u nás střídali a pomáhali jí v pití, scény, řev, špína, smrad. Divíte se, že jsem byla ráda, když nás navštívila s mými nevlastními sourozenci sociálka a dali nás do domova?

Na to utrpení, fyzické i psychické, jsem už jen vzpomínala. Jen se pamatuji, že mě tenkrát vyděsilo, když přišla opilá matka ke vratům domova a chtěla, abychom zase bydleli s ní.

Dnes je mi jasné, že víc než nějaký velký stesk byl za tím spíš ten důvod, že najednou přišla o naše sociální přídavky, takže neměla na pití a drogy. Tehdy už měla známosti mezi feťáky, takže jela v pervitinu, samozřejmě si dávala i marihuanu.

Mám anděla

Roky v děcáku jsem nepromarnila, na rozdíl od mých dvou bratrů, které měla máma s dalšími muži a kteří se dost brzy v tom zařízení otrkali a utíkali, jak mohli, kradli, přivážela je pravidelně policie.

Já jsem ale měla štěstí na jednu vychovatelku, která byla hodná a taky nám hrála na klavír a uměla hezky vyprávět, tedy pokud měl někdo zájem a já jsem zájem měla.

Slyšela jsem o světě, kde lidi něco dokážou, něco znají a umějí, váží si jeden druhého a mají se krásně.

Paní Jarmila

Jednoho dne jsem proto paní Jarmilu poprosila, jestli by mi nepomohla s učením, abych se dozvěděla víc, než ostatní, abych měla šanci, tam venku, až mě pustí, až budu konečně plnoletá… abych měla tu šanci se mít hezky.

Dnes jsem jí nesmírně vděčná. Už tenkrát to byla paní v důchodovém věku, takže dávno není naživu, ale párkrát jsem ji ještě před dvaceti lety navštívila u ní doma a měla velkou radost, že se mi vlastně všechno, co jsem chtěla, podařilo.

To byl anděl mého života, paní Jarmila. Horší to bylo a pořád je s mou vlastní matkou. Když jsme byli v domově, nenavštěvovala nás, začali jsme si časem myslet, že umřela, a dokonce se nám po ní stýskalo, protože jsme si ji samozřejmě začali idealizovat.

Vysnili jsme si, že byla hodná, spravedlivá, mírná a citlivá. To rozčarování mělo ale zase jednou přijít, tomu jsem, alespoň pokud mohu mluvit za sebe, neunikla.

Bezdomovci

Přišlo v ten nejméně vhodný okamžik. Měla už jsem dítě, vezla jsem Kamilu v kočárku parkem a všimla jsem si hloučku bezdomovců. Jeden z nich se zvedl ze země a šoural se ke mně s nataženou dlaní. Na mně prostě každý hned pozná, že u mě s prosíkem uspěje.

Už na dálku. Dala jsem mu padesátikorunu. Byla jsem v té době docela spokojená, manžel vydělával slušně a já věděla, že se po mateřské vrátím do práce, kde budu brát na své pozici dost peněz.

Chudákům pomůžu vždycky, vím, jaké to je, nic nemít a odmítám u lidí hodnotit, jak se do své situace dostali. Smůla v těch případech hraje většinou zásadní roli, o tom jsem přesvědčená.

Ten chlap, který, jak to u bezdomovců bývá, páchl jako celá popelnice, byl z té padesátky celý paf a hned s ní běžel ke svým. Prohlíželi si mě pozorně, zřejmě jestli by nekáplo ještě něco, když mám takhle na rozhazování.

A pak se jedna postava zvedla, to už jsem byla zády a zaskřehotala: „Leono!!!“ Byla to moje matka. To setkání mě stálo dvě stovky, víc jsem u sebe zrovna neměla, ale domluvily jsme se na druhý den. To už jsem přišla s mužem a matku jsme odvezli do Armády spásy.

Tady jsem se domluvila na dalším postupu, slíbili, že seženou mé mámě ubytování, ale musím ho platit.

Drahá matička

Následovala léta s matkou. Bylo to hodně náročné. Byla schopná mi spoustu věcí slíbit a tím mě vždycky přesvědčila. Že bude chodit pracovat, bude uklízet, že nechá pití, že na sebe bude dbát. Možná to vždy vydrželo maximálně týden.

Ale těch peněz, co jsem jí dala… Myslím, že můj muž by zasloužil svatozář. Jednou ale řekl: „Leo, víš, měla jsi v životě smůlu. Hlavně s tím, jak a komu ses narodila. Ale já chci, abys teď měla štěstí.

To, co dělám pro tvou mámu, dělám pro tebe.“ Musím říct, že mi celkem není dost dobře jasné, jak mohla moje matka přežít až do této doby. Ano, zřejmě to nakonec bude tak, že na tom mám svůj díl.

Děti mi dospěly, a dokonce jsem si tak nějak zvykla na ty věčné šoky, které mi matka připravuje. A ony už to ani nakonec nejsou šoky. Zvyk je železná košile a já jsem se obrnila. Ten poslední ale nejsem schopná vydýchat.

To není rodič!

Po těch všech útrapách je to nejvíc, co mě nakonec dostalo na kolena. Byla jsem mámu navštívit, když vláda vyhlásila karanténu z důvodu nakažlivého koronaviru a ona nebyla proto v hospodě. Je to osoba blízká, a to se přece smí, říkala jsem si.

Ostatně o matku jsem měla obavy a jednou ji mám na krku, tak co. Přinesla jsem jí jídlo, a dokonce kytku. Něco jsem povídala o dětech, jak se mají a tak a pak jsem si uvědomila, že snad ani neposlouchá. Když jsem se odmlčela, zeptala se:

„Měla bys aspoň litr?“ Už to mi vehnalo slzy do očí. Věděla jsem, že si chce jen koupit alkohol a na nic jiného nemyslí. Když zandávala tu tisícovku do kalhot, řekla: „Tví bráchové jsou lotři, ale je s nima sranda.

S tebou je h…, ale aspoň máš prachy.“ Odešla jsem s přesvědčením, že už mámu nechci ani vidět. Doufám, že to vydržím.

Leona (52), Praha