Vánoční hra se během následujícího roku bohužel změnila v hroznou skutečnost.

Na vánoční tradice jsme si u nás v rodině potrpěli jen částečně. Samozřejmě, že jsme měli přírodní stromeček a k večeři kapra s bramborovým salátem. Nikdy jsme ale nedělali takové věci jako lití olova, krájení jablka a podobně.

Změnilo se to před třemi roky a to, co jsme nejprve brali jako hru, se stalo trpkou skutečností.

Na mé protesty nikdo nedbal

Jak známo, stará tradice říká, že po štědrovečerní večeři se má vzít z ošatky jablko a napříč rozkrojit. Podle toho, jak vypadá jadřinec, se pak dá usuzovat, co bude následovat příští rok. Jestliže je tam hvězdička, můžeme se těšit na zdraví a štěstí.

Pokud je tam ale křížek, znamená to, že do rodiny přijde nemoc nebo i smrt, prostě špatné časy. Totéž platí, pokud se ukáže, že jablíčko je uvnitř červavé.

Já jsem byla proti tomu, aby se takto pokoušel osud a snažila jsem se ostatním vymluvit, ať nejsou pověrčiví. Argumentovala jsem tím, že může opravdu nastat ta horší možnost a pokazí se tím hezká vánoční atmosféra. Nikdo mě ale neposlouchal.

U štědrovečerního stolu nás bylo celkem deset: já, manžel, moji rodiče a manželova maminka, starší dcera Helena se zetěm a dvě vnoučata a mladší dcera Katka, která momentálně byla po rozchodu sama. Nejvíc se o tradiční zvyky zasazovala starší z dcer. Právě ona se také chopila toho, že rozkrojením jablka ukáže naši budoucnost.

Hned dvě špatné možnosti

Helena si vybrala z košíku to největší jablíčko, pěkně červené. Zatímco já se snažila držet stranou, všichni ostatní s napětím sledovali, co se bude dít, jako by na tom opravdu mělo záležet. Podle výrazu jejich tváří jsem poznala, že je výsledek zklamal.

Nastaly totiž obě ty špatné možnosti: navenek hezké jablko bylo uvnitř červavé a navíc ho Helena překrojila tak, že jadřinec ukazoval křížek. Pamatuji si, jak jsem ještě podotkla, že tohoto pokusu budeme možná litovat.

Samozřejmě jsem tomu v té chvíli nevěřila, jen mi přišlo hloupé si takhle zahrávat. Průběh dalšího roku ale bohužel ukázal, že jsem měla pravdu. V onen štědrovečerní večer už se k tomu nechtěnému výsledku lidové pověry nikdo nevracel.

Hned v lednu jsme ale měli trpkou možnost si na špatně rozkrojené jablko vzpomenout. Můj otec jednoho večera zkolaboval a odvezla ho záchranná služba. Nějaký čas ležel na jednotce intenzivní péče. Důvodem bylo, že prodělal mozkovou mrtvici.

Po ní částečně ochrnul a ztratil řeč. To bylo ale jen první z celkem čtyř potvrzení, že věštba s křížkem nelhala.

Osud udeřil ještě třikrát!

O otce se doma mohla starat maminka ve spolupráci s celou rodinou. Byl to smutný pohled, protože předtím byl otec plný elánu a života, teď jenom celé dny seděl a nemluvil. V březnu se stala další tragická událost: tchyni našli zhoubný nádor.

Prognóza nebyla příznivá, dávali jí nanejvýš rok nebo rok a půl života. Dva týdny nato vnučku srazilo na přechodu auto. Odnesla to ošklivě zlomenou nohou a hrozilo, že bude mít celoživotní následky. V létě pak bohužel naši rodinu navštívila i smrt.

Netýkala se nikoho z účastníků oné štědrovečerní večeře, nikoliv tedy přímo. Mému zeti tragicky zemřel bratr, který se utopil v rybníku, když opilý přecenil své síly.

Nemusím snad dodávat, že ty následující Vánoce byly pro nás pro všechny smutné, když jsme sečetli všechny ztráty, které naši rodinu postihly. Neodvážila jsem se připomenout, jak se ta nešťastná budoucnost skutečně při tradičním krájení jablka ohlásila.

Nemyslím si, že bychom si takové tragédie přivolaly. Vím ale jistě, že žádné lidové pověry už nikdo z nás nebude pokoušet!

Zdena H., (58), Písek