Bratr měl vždycky přednost, nikdy jsem to neřešila, ale jednoho dne jsem řekla, co si o tom myslím. Reakce našich rodičů mě šokovala. 

S bratrem jsme si vždycky rozuměli a nikdy bych nečekala, že tomu někdy bude jinak. Tak dramaticky jinak… Jenomže teď to naopak vypadá, že už spolu možná nikdy nebudeme mluvit.

Jeho poslední výstup vůči mně mnou otřásl a já už ho ani nemám chuť vidět. Nejhorší je, že naši rodiče jsou na jeho straně a podle mého názoru naprosto neprávem. Najednou jsem já ta špatná, přitom jsem pro mámu a tátu chtěla to nejlepší.

Za dobrotu… Jen proto, že jsem namítla, že je jejich synáček příliš využívá. A jak jsem to schytala! Můj bratr Drahoslav byl vždycky tak trochu preferovaný. Je mladší než já o dva roky a navíc holt chlap.

Vždycky dostával něco na přilepšenou, zatímco já jsem se musela snažit sama a život se se mnou nemazlil a nemazlí.

Bratříček Drahoušek

Snažila jsem se založit rodinu, ale chlapi se na mě vykašlali. Jeden byl ženatý a když se dlouho nerozváděl, vzdala jsem to sama.

Utekly mi všechny možnosti jak mít děti a možná i proto jsem se pro své rodiče stala málo zajímavou. Mám psy a kočky a to mi musí stačit, protože ani tu neteř a synovce už nebudu zřejmě vídat.

Ale co, stejně už jsou dost staří a starají se především o sebe, mají svých starostí dost.

Nikdy jsem od rodičů nic zásadního nechtěla, že bych potřebovala nutně nějakou finanční injekci nebo tak. Zato můj brácha Drahoš, ten k nim s nataženou dlaní chodil dost často.

Sami rodiče si nežili nijak na vysoké noze, někdy mi přišlo, že vydělávají jen na něj. Když se jednou pěkně zadlužil, samozřejmě na něj nepřišli exekutoři jen díky tomu, že ho z marastu vytáhli matka a otec. A to byla pěkná sumička… Nikdy jim to nevrátil.

Prostě poděkoval a dělal pak jakoby nic. A naši kupovali dál dárky na Vánoce jeho rodině, já jsem dostala jedny pantofle nebo pyžamo a tím to haslo.

Mluvila jsem od plic

Přitom nechápu, čím si to ten můj bratr u rodičů zasloužil, že ho takhle hýčkají. Sám se tak potácel životem, občas byl zaměstnaný, občas bez práce, občas se pustil do podnikání, ale to skončilo vždycky dost špatně, takže ta varianta „bez práce“ byla nakonec úspěšnější.

Nikdy jsem neříkala nic, jen jsem možná dělala naštvané obličeje, co mi taky zbývalo, ale jednoho dne, je to už dost let zpátky, jsem z ničeho nic vypěnila. Bylo to na návštěvě u rodičů, měli jsme rodinnou oslavu, otec měl pětasedmdesátiny, a tak jsme se sešli všichni.

A bratr měl i v téhle chvíli tu hroší kůži, aby si řekl o něco na přilepšenou. No, na přilepšenou… Prohlásil, že se mu „podělal jeden projekt“, že dluží několika firmám a že by potřeboval „helfnout“, aby se z toho vyhrabal.

Je to prý „mrzutý“, ale on ví, že „hodní staříčci“ mu vždycky pomohli, ostatně nechce to tak úplně pro sebe, kluk by potřeboval taky nějaké vybavení pro počítač, to je teď na střední škole standard, holka je parádivá, to taky něco stojí… No, úlisně přednesl tu žádost tak, že by se kámen ustrnul. Tehdy, měla jsem v sobě ostatně nějaký alkohol, byla přece oslava, jsem se naštvala a nebrala si servítky.

Je to sprosťák

Už ani nevím,co jsem přesně říkala, protože to ze mě šlo nějak samovolně, automaticky, byl to takový přirozený vodopád slov, která jsem ani moc neselektovala. Ale bylo to o tom, že nechápu, jak můžou pořád podporovat svého syna, který by měl být naopak ekonomicky silný a podporovat je.

Už mu táhne na padesát a chová se, jakoby mu bylo dvacet, jakoby se pořád stavěl na vlastní nohy, na kterých má už dávno stát. A rodiče mezitím vlastně rezignovali na svůj život, nic si neužijí, nikam nejedou, žádnou dovolenou si nedopřejí, jen aby ušetřili penízky pro svého mazánka, protože on je potřebuje přece mnohem víc… Chrlila jsem to ze sebe a ulevovala jsem si. Bylo to ve mně nastřádáno za spoustu let, takže bylo čemu ulevovat a co ventilovat.

Když jsem skončila, nalila jsem si plnou sklenici vody, vyschlo mi v ústech. K ústům jsem ji ale nedonesla. Drahoslav vstal a prásknul pěstí do stolu. Ano, Drahoslav, zatímco rodiče jen koukali a asi přemýšleli nad mými slovy.

Ta rána pěstí do desky byla tak silná, až nádobí poposkočilo. A bratr začal: „Co si to dovoluješ, co ty máš co mluvit někomu do toho, co dělá se svými penězi? Jde snad o tvoje úspory? Potřebuješ snad peníze ty? Na co?

Ani děti sis nebyla schopná pořídit, tatínek a maminka mají vnoučata jen díky mně. Co mají z tebe, ty namyšlená ředitelko zeměkoule?“ A bylo toho ještě víc, mnohem víc slov, i sprostých, které vůbec nemohu a ani nechci tlumočit, poslouchala jsem ho v naprostém šoku.

Krutí rodiče

Když skončil a sedl si, vzala jsem beze slova tu sklenici vody a obrátila ji do sebe. Dívala jsem se na rodiče a čekala, co oni na to. Oni na to nic. Dlouho nic. A pak maminka, ta maminka, co měla tak ráda toho svého mazánka, pronesla:

„Víš, Jiřinko, ty nám nebudeš říkat, co máme dělat se svými penězi. Sama máš asi dost málo starostí, že se musíš starat o náš život, věnuj se svým kočičkám a naše potřeby řešit nemusíš.“ Podívala jsem se na otce, ale ten byl zticha a jen tak pokýval hlavou na znamení souhlasu s matkou. Poznamenala jsem ještě něco o hulvátech na adresu Drahoslávka a pak se šla obléknout a práskla za sebou dveřmi.

Ano, měla jsem v životě smůlu, nemám děti, ale aby mi to moje rodina dávala ještě takhle najevo, tak to je na mě moc. Od té doby už jsou mi mí nejbližší příbuzní lhostejní. Jsem sama jen se svými zvířátky, o rodinu jsem přišla. O té nespravedlnosti jsem ale už nedokázala mlčet.

Jiřina (56), Pardubice