Uprostřed slovenské přírody jsme narazily na něco podivuhodného.  

Před několika lety jsme byly se sestrou na letní dovolené v Nízkých Tatrách. Chtěla jsem, aby s námi jel i můj muž, ale ten měl pracovní povinnosti. Moje sestra Anežka je starší než já, vždycky jsem k ní tak trochu vzhlížela jako k autoritě.

Sblížily jsme se ještě více ve zralém věku, když Anežka ovdověla. U sestry se mi líbila i její otevřená povaha a vstřícnost vůči všemu novému a neobvyklému. Projevovalo se to i jejím zájmem o věci mezi nebem a zemí, esoteriku a léčitelství.

Viděla jsem barevné vrstvy!

Během dovolené jsme se jen tak toulaly přírodou. Nikam jsme nespěchaly, nedávaly jsme si žádné cíle, prostě jsme si vychutnávaly volnost, odpočinek a krásnou krajinu.

Na jedné z dlouhých procházek jsme náhodně došly až k malé lesní studánce, ukryté mimo běžné cesty. Voda vypadala čistá a průzračná, takže jsme se s chutí napily. Zničehonic se mi zamotala hlava. Také Anežka vypadala, že se s ní něco děje.

Tenhle pocit trval pár minut, pak se mi znovu udělalo dobře. Když jsem se ale podívala na sestru, spatřila jsem něco, co jsem nikdy předtím neviděla. Kolem jejího těla jsem viděla jakési barevné vrstvy.

Dívaly jsme se na sebe a já jsem pochopila, že něco podobného vidí i Anežka na mně. Na rozdíl ode mě ale tím nebyla příliš zaskočená. Přistoupila ke mně, aby mě uklidnila a řekla, že může pozorovat moji auru.

Vysvětlila mi, že to je energie, kterou vyzařuje každý člověk, ale která normálním okem není viditelná. Řekla mi, že v té vodě ze studánky je něco zázračného, co mi umožnilo auru vidět.

Účinky pomalu vyprchaly

Napila jsem se ještě jednou a najednou jsem viděla auru kolem všeho, i kolem stromů. Byla jsem z toho zmatená a sama sebe jsem utěšovala, že je to nejspíš nějaký zrakový klam.

Rozhodně mě ta nově nabytá schopnost netěšila tak, jako Anežku, která si zázračné účinky pramenité vody doopravdy vychutnávala. Raději bych se bývala hned vrátila do „normálního“ stavu. Přemluvila jsem sestru, abychom studánku opustily a pokračovaly v cestě.

S úlevou jsem zjišťovala, že účinky vody z pramene pomalu vyprchávají. Než jsme došly k penzionu, kde jsme bydlely, už jsem zase viděla svět jako předtím. Hodně jsme se o tom s Anežkou bavily.

Sestra chápala, že se mi taková nečekaná věc mohla jevit jako nepříjemná. Viděla jsem na ní ale, že se ke studánce chce druhý den vrátit a tajemnou vodu s kouzelnými účinky si načerpat do zásoby.

Následovala další záhada

Podřídila jsem se přání sestry a ke studánce jsem ji znovu další den doprovodila. Měla jsem ale podmínku, že já už tu vodu pít nebudu. Anežka s sebou měla v tlumoku několik plastových lahví, které pomalu nechala naplnit.

Sama se ještě přímo ze studánky znovu napila a já na ní viděla, že opět vidí auru všude kolem. Po příchodu zpátky do penzionu pak sestra ochutnala vodu z jedné z donesených lahví. Najednou se tvářila zmateně.

Řekla mi, že už to nefunguje a poprosila mě, jestli bych se mohla také napít. K tomu mě musela delší dobu přemlouvat, ale nakonec jsem to udělala. Měla pravdu, žádné zvláštní účinky už jsem nepociťovala. Byla to opravdu záhada.

Vypadalo to, že mimo studánku se z tekutiny stala už jen obyčejná voda. Vydaly jsme se tam ještě další den, ale ať jsme hledaly, jak jsme hledaly, zázračný pramen už jsme nenašly.

Sestra se pak ještě vyptávala místních lidí, avšak ti o žádné podobné studánce nevěděli. Dívali se na ní trochu jako na blázna. Já ale můžu potvrdit, že se nám to skutečně stalo a že jsem opravdu viděla auru.

A když na to občas vzpomínám, musím si přiznat, že až tak nepříjemná zkušenost to nebyla!

Eva M., (61), Třebíč