Vždycky jsem obdivovala silné lidi, takové, kteří se dokáží poprat s osudem. Sama jsem se za takovou nepokládala. Dnes už ano. 


Standa byl moje první velká láska. Seznámili jsme se, když mi bylo osmnáct a s přestávkami, které k mladým láskám tak nějak patří, jsme spolu chodili čtyři roky. Ten pátý jsme měli oba jasno, že chceme být spolu, a tak jsme se vzali.

Neměli jsme to lehké. Když se nám narodil synek Pavlík, byli jsme uprostřed přestavby domku po mém dědečkovi. Počítali jsme každou korunu, oba jsme byli unavení, já z dítěte, muž z práce. Přesto jsme ale spolu byli rádi a těšili jsme se, co nám přinese budoucnost.


Měli jsme rodinnou pohodu 


Náš život by asi hodně lidí označilo za obyčejný a možná dokonce nudný. Když jsme se přestěhovali do domečku, pořád jsme něco vylepšovali, starali se o synka, jezdili na výlety, dovolené… Někomu by to nestačilo, ale mi víc nepotřebovali a vlastně ani nechtěli.

Samozřejmě, že to vždycky nebyla jen pohoda. Syn byl dyslektik, a když jsme chtěli, aby ve škole prospíval, museli jsme se oba s manželem hodně snažit. Protože měl potíže porozumět psanému textu, všechno učení jsme mu předčítali.

Syn si našel dívku a oženil se

Když byl syn na střední škole, začal trochu vyvádět. Na Standu už toho bylo moc a našel si únik v románku s jednou slečnou od nich z práce. Strašně mě to bolelo, ale měla jsem ho pořád ráda, byl tu Pavlík, a tak jsme to nakonec zvládli a vyšli z toho se ctí.

Syn vystudoval, oženil se a náš život šel dál. Hodně lidí se důchodu a stáří bojí. Já jsem se těšila, jak budeme s manželem spolu, budeme na sebe mít víc času a třeba začneme i něco nového podnikat. Jenže život na naše přání a plány ohled nebere…

Ležel bezvládně na zahradě

Došlo k tomu krátce po Standových šedesátých narozeninách. Byl krásný podzimní den, slunce svítilo, ale ve vzduchu byl cítit chlad. Manžel se rozhodl, že očeše na zahradě jablka.

Já jsem vařila oběd. Ani nevím proč, asi po půl hodině jsem najednou měla pocit, že bych se za ním měla jít podívat. Když jsem vyšla před dům, nikde jsem ho neviděla. Až na druhý pohled jsem si všimla, že leží pod jabloní.

Rozběhla jsem se k němu. Ležel na zádech, bezvládný, vypadal jako mrtvý. Klekla jsem si k němu a hlavou mi běželo, že mám mobil v kuchyni, musím pro něj ale zároveň, že ho tam nemůžu nechat ležet.

V sousedních zahradách nikdo nebyl, a tak, když jsem zjistila že manžel dýchá, běžela jsem pro telefon. Těch deset minut, než přijela záchranka, mi připadalo nekonečných.

Každý den v nemocnici

Když dorazili, byla jsem v transu, ani jsem nevěděla, jak jsem se dostala do sanitky, kterou manžela odváželi. V nemocnici na chodbě jsem pak prožila nejhorší chvíle svého života.

Vyhlídky nebyly dobré. Manžel měl mrtvici, sice ho stabilizovali, ale říct, jak moc má poškozený mozek mi nedokázali. V následujících týdnech jsem byla v nemocnici denně.

Standa se probral, mohli ho odpojit od přístrojů, byl při vědomí, ale nevypadalo to, že by něco vnímal.

Starala jsem se o něj

Z nemocnice převezli manžela do rehabilitačního centra, ale ani tam neudělal téměř žádný pokrok. Všichni jsme řešili co dál, a byli za jedno, že by bylo nejlepší, kdybych manžela dala do nějakého specializovaného ústavu.

Jenže ve mně se v tu chvíli něco vzepřelo. Vlastně jsem se poprvé od té chvíle, co jsem ho viděla ležet na zahradě probrala k životu. A řekla jsem, že ne. Já v tom Standu nenechám. Jestli se o něj dokáže někdo postarat, tak jsem to já.

Připravila jsem náš domek, začala studovat na internetu všechno o péči o lidi po mrtvici a zařídila si to tak, abych mohla pracovat z domova. Nenechala jsem se zviklat řečmi o tom, že to není možné vydržet dlouho, že nevím, co si na sebe beru.

Pomáhala mi pečovatelka

Nejhorší byly první dny. S manželem jsme si vždy hodně povídali. Teď ležel bezmocně na posteli a jen občas ze sebe vyrazil nějaké slovo, něco, co vůbec nesouviselo s tím, co se kolem děje.

Mluvila jsem na něj, jakoby mi rozuměl, starala jsem se o něj jako o malé dítě. Zpočátku jsem se od něj nehnula na krok. Po půl roce už jsem byla samotou vyčerpaná.

Přes internet jsem se naštěstí seznámila s několika lidmi, kteří byli v podobné situaci jako já.

Pomohli mi sehnat pečovatelku, která za mě na pár hodin zaskočila. Díky tomu jsem měla víc sil, abych mohla manželovi pomoci.

Řekl moje jméno

Přes všechny černé vyhlídky se Standův stav pomalu lepšil. Nejdřív jsme rozhýbali ruce, pak trochu i nohy. Navíc mi začalo připadat, že už se dokáže soustředit pohledem.

Jednoho dne, téměř na rok přesně ode dne, kdy se mu to stalo, přišla neuvěřitelná chvíle, a já jsem se rozplakala.

Bylo ráno a já zrovna přinesla Standovi výživu a chystala se mu natřást polštář, když se na mě zadíval, otevřel ústa a pomalu, těžce, ze sebe vypravil „A…len…ko.“

Zase se radujeme ze života

V tu chvíli jsem věděla, že i když před sebou máme ještě dlouhou cestu, máme vlastně vyhráno. Lékař, který k nám chodil, tomu ani nechtěl věřit. Ale nakonec uznal, že láska a obětavá péče někdy opravdu dokážou zázraky.

Dnes už si s manželem zase povídáme, i když mu občas musím napovídat slova. Chodit nemůže, ale to ničemu nevadí, když je tu kolečkové křeslo, se kterým se dá na procházky jezdit.

Na okolnostech moc nezáleží, když máte po boku toho, kdo vás miluje a koho milujete vy.

Alena L. (70), Rakovník