Ten obrázek nemaloval slavný malíř, ale já s Jiřím jsme se kvůli němu pohádali tak, že už se asi sotva usmíříme. Měla jsem k němu citový vztah. 

Měli jsme ten vesnický výjev před očima celé dětství. Obrázek, který náš děda nazval Husopaska.

Byla na něm rozkvetlá louka za vesnicí, kde se děda narodil, v pozadí pár domů a v popředí stála asi desetiletá holčička s proutkem v ruce a dávala pozor na osm hus, z nichž jedna kolem sebe měla šest žlutých housátek. Výjev jako z pohádkové knížky.

Hrdý děda

Před mýma i bratrovýma očima ta scéna ožívala a my jsme dávali těm housátkům kousky rohlíků nebo koláčů ze stolu od snídaně a dělali jsme, že housátka chtějí ještě. edna husa jim to chtěla sníst a my ji odháněli.

Tu holčičku jsme pojmenovali a říkali jsme: „Ale Emičko, nemůžeš dávat na ty husy pozor?

Ony to housátkům spapají!“ A můj bratr, o rok a půl mladší, se rozzlobil na Emičku tak, že začala natahovat a skoro by se rozbrečela, kdybych ji zase neuchlácholila a bratra Jiříčka neusadila, aby nebyl zlý. Hráli jsme si s obrázkem, který za svého mládí namaloval děda, celé hodiny.

Dědu Frantíka náš zájem samozřejmě těšil, i když tenkrát dělal jakoby nic, že se ho to netýká.

Vůbec naši hru nekomentoval, když byl v pokoji, hledal pokaždé něco ve skříni nebo v šuplících, hrabal se v dokumentech, zkrátka byl moc zaměstnaný. Já jsem si až za mnoho let uvědomila, že právě během našich her s obrázkem se vždy v obývacím pokoji zdržoval častěji.

Jistě byl na svůj výtvor hrdý, ale zůstával skromně stranou.

Možná přemýšlel, jako později já, co nás na tom vesnickém výjevu tak přitahuje a proč jsme si s tím starým olejem vydrželi s bratrem tak dlouho hrát.Nebyli jsme sice nijak bohatí, ale pár hraček jsme přece jen měli, a to i u babičky a dědy. A my jsme hráli pořád dokola divadlo s husopaskou…

Druhý Van Gogh

Ale vyrůstali jsme, naše hry začínaly být méně dětské, četli jsme knihy, museli se učit, husopaska už byla přece jen pro malé děti, tedy pod naši úroveň. Děda Frantík byl možná rád, že nám ten obrázek nedal domů.

Když nás tolik zajímal, byl tím dalším důvodem, proč jsme se k dědovi a babičce těšili a když nás už zajímat přestal, dělal společnost jim.

Když jsme se tam všichni sešli na Vánoce, často přišla na obraz řeč. Většinou se o něm zmínil otec, když se napil vína a dostal nostalgickou náladu. A byl to taky asi jediný moment, kdy svého tátu chválil. „Ten obraz by klidně mohl viset v Londýně,“ rozumoval.

On totiž v Londýně byl a navštívil i Národní galerii, kde visely Slunečnice od Van Gogha. A udělaly na něho dojem.

Slavný impresionista sotva mohl tušit, že po jeho smrti kdesi v Českém ráji namaluje jeden malíř pokojů pro radost dílko, které kdyby dostalo trochu větší publicitu, mohlo by jeho slávu zastínit. Jedině snad kdyby si býval dědeček také uřízl ucho… Ale náš dědeček si nic neudělal a zemřel po čase přirozenou smrtí a babička rok po něm.

Husopasku zdědil náš táta, přirozeně. Neřešili jsme to, táta měl obraz taky rád a my jsme se pod ním scházeli dál celá rodina.Já i bratr Jiří jsme pak dostudovali a založili rodiny. Měli jsme spoustu starostí, naštěstí většinu příjemných. Zařizovali jsme si byty a starali se o děti.

Krize!

Jednoho dne nás ovšem čekala studená sprcha. Náš otec dramaticky prohlásil, že krize zle poškodila jeho firmu a ta že míří ke dnu. Je nutné poplatit dluhy.

On s mámou se budou z baráku stěhovat do malého bytu a ačkoliv měli v úmyslu jít do důchodu až mnohem později, budou to muset udělat hned. Byla to rána, ale otec prohlásil, že se kvůli tomu věšet nebude a že se už nějak zabaví, i když to nebude podnikáním.

Ulevilo se nám, přece jen s takovým přístupem, říkali jsme si, to rodiče zvládnou. A mají ještě nás, tak co… Také jsem to zmínila, ale otec začal mávat zuřivě rukama, že tohle teda určitě ne!

Od nás nic nechtějí, vystačí si. Uplynul rok, druhý, třetí a vypadalo to všude kolem, že se blýská ne lepší časy. Zejména bratrovi se s jeho firmou dařilo náramně.

A tenkrát náš otec na stará kolena pojal myšlenku, že si musí před smrtí splnit životní sen. Podívat se na Kilimandžáro. A se vším všudy, safari, sloni, tygři a tak… Milý Jiříček zastříhal ušima a ukázal na obrázek husopasky: „Za tuhle poletíš na Kilimandžáro v business class!“

Taková zrada!

A hned měl pro tátu dárek k narozeninám, i když to bylo něco za něco a moc se mi to nelíbilo. Táta ale chtěl na Kilimandžáro za rok znovu a v bytě viselo ještě pár obrázků po dědovi, které chtěl Jiří mít.

To už jsem byla docela naštvaná, i když jsem měla dojem, že ta cena byla poměrně velkorysá. Jenomže ten dojem jsem měla brzy ztratit. Po několika letech jsem bratra v jeho vile navštívila a viděla, že dědovy obrázky tam chybí, musela jsem se zeptat:

„Tady visely ty obrázky po dědovi, kde jsou?“ Tehdy mi odpověděl, že je nechal restaurovat. Nezdálo se mi to a za půl roku jsem ho nečekaně navštívila znovu. Už šel s pravdou ven. „Víš, byl tu jeden galerista a nabídnul mi za ně nechutně vysokou sumu.

Nedalo se odolat, potřebuju teď peníze.“ Zůstala jsem jako opařená, odešla jsem, ani jsem nehlesla. Volal za mnou ještě něco o tom, že staří lidoví malíři teď strašně frčí a já pro slzy ani nemohla najít východ. Otec se tu zradu nesměl nikdy dozvědět.

Naštěstí umřel, aniž by se tak stalo. A já se svým bratrem nemluvím. To se do smrti jednoho z nás nezmění. Pokud umřu dřív, budu ho chodit strašit. A když tu zůstanu, pořídím si husy a budu je pást na jeho hrobě.

Alena (57), Praha