Nikdy nevíme, kdy nás potká velká láska. Otevřené srdce může mít člověk i po šedesátce.  

Když člověk říká poprvé své „ano“, myslí a doufá, že to je současně i naposledy. Tohle ale nebyl můj případ. První svatbu jsem měla v osmnácti – a tu třetí až v šestašedesáti letech!

Štěstí netrvalo věčně

První láska bývá čistá, naivní a romantická. Neměla jsem v sedmnácti letech ještě žádné zkušenosti s muži, když jsem se zamilovala do Romana. Byl o pět let starší, měl už za sebou vojnu a dělal automechanika. Také patřil k pohledným typům, na které holky letí.

Jakmile o mě začal mít zájem, připadala jsem si jako v sedmém nebi. Dokonce jsem si říkala, že si ho ani nezasloužím. Začali jsme spolu chodit, pak i intimně žít a za půl roku přišel k nám na návštěvu, aby požádal rodiče o moji ruku.

Já už jsem byla vyučenou prodavačkou a chystala se nastoupit do svého prvního zaměstnání. Toho jsem si po pravdě moc neužila, protože zanedlouho po svatbě s Romanem jsem přišla do jiného stavu. Narodil se nám syn, potom dcerka a já jsem byla šťastná.

Měla jsem všechno, o čem jsem snila: hodného a pohledného muže, dvě krásné zdravé děti. Až časem se ukázalo, že Roman byl bohužel hodný i na jiné ženy a dívky. O jeho nevěrách jsem vůbec nevěděla.

Pokud už se ke mně nějaké řeči donesly, považovala jsem je za pomluvy. Proto jsem zůstala v šoku, když mi jednoho dne sdělil, že podává žádost o rozvod, protože miluje jinou ženu – pochopitelně mladší.

Krutý zásah osudu

Nejprve se mi zhroutil celý svět. Tohle kritické období mi pomohly přestát hlavně děti. Časem jsem se vzpamatovala a Romanovi dokonce částečně odpustila, i proto, že se dál aktivně zajímal o to, jak na tom jeho bývalá rodina je.

Soustředila jsem se na syna a na dceru, a teprve když vyrostli, začala jsem hledat jiného partnera. S Vilémem jsem se seznámila v obchodě, kde jsem prodávala. Chodil tam pravidelně, často se po mně díval, já pak po něm také.

Nakonec mě pozval na večeři a já přijala. Vilém byl klidný, rozvedený muž, který to měl v hlavě uspořádané. Vnímala jsem, že s ním se nemusím bát dalšího zklamání. Bylo nám oběma už přes čtyřicet, něco jsme měli za sebou.

Věděli jsme, co jeden od druhého můžeme čekat – a také jsme si to dokázali dávat. Vzali jsme se na jeho přání, chtěl náš vztah potvrdit oficiálně. Byla to jen malá svatba: pouze ženich, nevěsta a dva svědci;

přesto jsem tehdy prožila jeden z nejkrásnějších dnů v životě. Vím zcela jistě, že bych s Vilémem bývala dokázala vydržet až dodnes. Jenže osud rozhodl bohužel jinak. Krátce po padesátce u něho lékaři zjistili rakovinu.

Nemoc už bohužel v té době dosáhla takového stádia, ve kterém nebyla nijak léčitelná. Můj druhý manžel prožil rok v bolestech a poslední dva týdny strávil v hospici, kde mě už pod vlivem utišujících prostředků ani nepoznával.

Šťastný pobyt v lázních

Místo „rozvedená“ jsem tak měla v dokladech napsáno „vdova“. Řadu let jsem pak nikoho dalšího nehledala. Sama jsem se necítila, měla jsem několik kamarádek, rozvedených nebo také ovdovělých. Předloni jsem dostala k Vánocům od dcery poukaz do lázní.

Když jsem tam odjížděla, netušila jsem, že tam na mě čeká třetí a poslední životní láska. Vaška jsem potkala hned druhý den na kolonádě. Byl o tři roky mladší, ale to už v tomhle věku dávno nehraje roli. Od první chvíle jsme si měli co říct.

Připadalo mi bláznivé, že jsem se ve svém věku ještě zamilovala, ale bylo to tak. A jako blázen jsem připadala dětem i vnoučatům, když jsem jim později řekla, že se budu potřetí vdávat. Snažili se mi to dokonce rozmlouvat, ale já neustoupila.

Letos v lednu jsem tak získala ve Vaškovi třetího manžela. Potřetí v životě jsem si dokonce změnila příjmení. A moje třetí svatba byla nakonec tou ze všech nejkrásnější!

Anna L. (67), Plzeň