Celodenní a hlavně celonoční péči o nemohoucího bratra jsem přestala zvládat. Dala jsem ho do ústavu, kde se mu věnují, ale rodina mi to má za zlé!

Až donedávna jsem si žila celkem spokojeným životem. Dospělé děti, spokojené manželství a slušně placené zaměstnání. Co víc bych si mohla přát? Se svým jediným bratrem jsem měla také hezký vztah, i když jeho manželku jsem zrovna nemusela.

Nechtěla děti, přestože po nich můj brácha vždycky moc toužil.

Byl víc u nás než doma

O to víc se Bohdan věnoval mým dětem. Byl jim víc, než jen strýcem. S mými kluky chodil na kluziště a dokonce i jezdil pod stan. Měli ho rádi snad víc, než vlastního otce. Což také můj manžel dost těžce nesl.

Ale musel uznat, že když je stále v práci, těžko může mít se syny nějaký hlubší vztah. Nakonec byl rád, že někoho mají. A já taky! Časem pobýval Bohdan víc u nás, než u sebe doma.

S manželkou mu to klapalo čím dál méně a tak nebylo pro nikoho velkým překvapení, když požádala ta jeho nádhera o rozvod.

Trochu se kočkovali o majetek, ale nakonec se rozvedli celkem rychle. Možná proto, že Bohdan ustoupil a nechal jí všechno, co požadovala. Hlavně byt, o ten šlo nejvíc.

Skamarádil se i s manželem

Nabídla jsem bratrovi, aby se nastěhoval k nám, vždyť jsme měli dva volné pokoje po synech, tak co. On přijal moji nabídku s nadšením a od té doby jsme si žili spokojeně ve třech.

Na stará kolena se Bohdan hodně sblížil i s mým manželem a stali se z nich nerozluční parťáci. „Konečně mám s kým chodit do hospody!“ liboval si manžel tak trochu z legrace. Vždycky si dal jen jedno točené a zase šel domů.

Prý, co by si pořád s kým povídal! V tom byl můj bratr úplně stejný. A tak si ti dva brouci stavěli doma obrovský model železnice s několika vláčky a byli spokojení. Právě u toho modelářství se z ničeho nic projevila bratrova nemoc.

Přišla jako blesk z čistého nebe!

Nemoc postupovala rychle

„Mně to dneska nějak nejde. Všechno mi padá z rukou,“ postěžoval si, když lepil nějaké nádražíčko, či co. Nad svojí indispozicí mávl rukou, ale další den to bylo horší a do týdne se jeho stav zhoršil natolik, že musel vyhledat lékaře.

Ke svému i našemu zděšení si vyslechl po několika vyšetřeních neúprosnou diagnózu. Trpěl nějakou nemocí, která měla vést až k úplnému ochrnutí! Zprvu jsem myslela, že doktoři přehánějí, což podle mého rádi dělají, aby lidi vystrašili.

Ale nemoc postupovala tak rychle, že jsme se jí ani nestačili přizpůsobovat. Neuplynuly ani dva měsíce a z bratra se stal ležák. Starala jsem se o něho nejlépe, jak jsem dovedla, ale péče o tak velkého a skoro nehybného chlapa byla velmi vysilující.

Nikdo mě nechápal

„Mami, my ti pomůžeme!“ slibovali kluci, ale jejich občasná návštěva mě nevytrhla. Bratra jsem krmila, myla, česala a také mu četla, protože sledování televize ho vysilovalo. Měl totiž i oči bolavé, chudák.

Takhle to šlo půl roku a bratrův stav se nelepšil. Začala mě bolet záda tak, že jsem musela na neschopenku. Z ní jsem plynule přešla do předčasného důchodu. Abych se mohla i nadále starat o bratra. „Já už to nezvládnu,“ posteskla jsem si jednou, ale manžel mě nepodpořil.

Přitom sám se o svého švagra skoro nestaral. Prý nesnese ten pohled na něho, jak trpí! Ani synové mě nijak nešetřili.

Všechno mě bolelo

„No mami, přece bys nedala strejdu někam do ústavu. To bys neudělala!“ divil se starší Péťa a ten mladší Zdeněk, byl ještě radikálnější: „No to jestli uděláš, nepromluvím na tebe do smrti ani slovo! Za to všechno, co strejda pro nás dělal!“ V noci jsem si často poplakala.

Neměla jsem nikde zastání. Nikdo nechápal, že už celodenní péči nezvládám. A že nezvládám ani bolesti, které mě sužovaly čím dál víc. Brzy ráno, když jsem spěchala nakoupit, než se bratr vzbudí, jsem úplně náhodou potkala jeho bývalou ženu.

Tvářila se na mě celkem vstřícně. Také aby ne, když získala mojí zásluhou byt.

Švagrová mi otevřela oči

„Jak se máš?“ zeptala se, asi jen aby řeč nestála. Já, jak jsem byla plná hořkosti, si jí postěžovala. Ona ale jen pokrčila rameny: „Ty jsi byla vždycky hloupá. Dej Bohdana do léčebny.

Bude mít péči i rehabilitaci. Přece se nemusíš úplně zničit!“ Její slova byla krutá, ale pravdivá. Vždyť po mě nemůže nikdo chtít, abych také onemocněla! A tak jsme nechala převézt bratra do nemocnice a později do léčebny.

Má péči a já ho chodím navštěvovat. Moji kluci se mnou nemluví a manžel téměř také ne. Je mi to líto, ale nešlo to jinak!

Eva K. (56), Znojmo