Nebylo pro mě snadné najít po rozvodu muže, se kterým by se dalo dlouhodobě žít. Takového, který by mě bral se všemi klady i zápory.

Bylo mi čtyřicet osm let. Dceru jsem měla dospělou a vdanou, bydlela se svým manželem poměrně daleko ode mě. Často jsem trpěla pocitem samoty a beznaděje.

Sympatický spolucestující

Občas jsem jezdila na pracovní cesty, většinou jednodenní. Byl zrovna nevlídný zimní den, když jsem cestovala poloprázdným vlakem. Na jedné zastávce si do kupé přisedl asi padesátiletý muž.

Slušně pozdravil. Vzhlédla jsem od rozečteného časopisu. První, co mě hned zaujalo, byly jeho živé a komunikativní oči. Všiml si, že mám toho čtení vedle sebe na sedadle víc a zdvořile požádal, zda by si mohl jeden časopis půjčit.

S úsměvem jsem mu řekla, ať si vybere.

Zapovídali jsme se

Na chvíli se začetl a potom mě oslovil: „Cestujete daleko?“ „Až na konečnou,“ řekla jsem. „Já také,“ odpověděl. Po zbytek cesty jsme si spolu povídali. Jmenoval se Tomáš. Jel právě vyřizovat nějakou rodinnou záležitost.

Zajímal se, za jakým účelem jsem se vydala na cestu já. Řekla jsem mu to, prozradila, kde pracuji a za chvíli přišla řeč i na naše rodinné poměry. Více jsem mluvila já než on. Během půl hodiny o mně věděl skoro všechno a zdálo se, že i chápe moji osamělost.

Dala jsem mu vizitku

Blížili jsme se k cíli cesty. Přála jsem si, abychom mohli s Tomášem jet dál třeba ještě hodinu, dvě. Jenže jsme vystoupili a já čekala, co se bude dít. Vyměníme si na sebe nějaké spojení? Nechtěla jsem to nechat náhodě.

Vytáhla jsem z peněženky vizitku a podala mu ji. Podíval se na ni a poděkoval. Na oplátku mi ale svoji nedal. Místo toho řekl jen: „Brzy se uvidíme.“ Rozloučili jsme se a ve mně zůstala zvláštní směs krásy a smutku.

Živila jsem naději

Vyřídila jsem své pracovní povinnosti a doufala, že se s Tomášem setkám na zpáteční cestě. Nechala jsem si kvůli tomu ujet dva vlaky a trávila čas v nádražní hale. Když se ale stále neobjevoval, vzdala jsem to a do dalšího vlaku už nastoupila.

Po cestě jsem si říkala, jak jsem bláhová, pokud si myslím, že jsem Tomáše zaujala stejně jako on mě. Nejspíš se mi jen na chvíli zdál krásný sen, ze kterého se teď probouzím.

Pozvání na večeři

V hlavě mi však stále zněla Tomášova věta „brzy se uvidíme“ a v srdci stále doutnala malá jiskřička naděje. Tomáš se ale neozval. Další den jsem v práci zvedala jeden pracovní telefon za druhým.

To, že mluvím se svým známým z vlaku, jsem pochopila až poté, co jsem ho omylem považovala za jednoho z klientů. Jakmile mi došlo, že mluvím s ním, sluchátko mi málem vypadlo z ruky. Omlouval se, že se ozývá déle, a zval mě na večeři.

S radostí jsem jeho pozvání přijala. Zavěsila jsem a začala se těšit jako malá holka. Za oknem sice chumelilo a foukal vítr, ale mně v tu chvíli připadalo, že je jarní den, prozářený sluncem…

Kamila J. (49), Pardubice