Můj manžel, vždycky tak veselý a pozitivní, se začal zaobírat smrtí a vším, co s ní je spojené. Naše úspory vydal za hrobku a rakev si předplatil.

Povaha se mi na mém manželovi líbila ze všeho nejvíc a byla tím, co jsem na něm vždycky obdivovala. Nikdy neviděl sklenici napůl prázdnou a nikdy neházel flintu do žita! Na každé, byť sebehorší situaci, dokázal nalézt něco pozitivního.

Dobrou náladu rozdával plnými hrstmi a já ho za to milovala. Vždyť, jaký je život s morousem, který jen věčně na něco hartusí a nic mu není dobré?

Zničehonic se změnil

Poznala jsem to u svojí nejlepší kamarádky. Byla moc hodná, ale s manželem prožívala peklo. Přijít k ní na návštěvu bylo jako projít údolím smutku.

Chtěly jsme si povídat a něčemu se zasmát, ale ten její kakabus nás nenechal a musel nám vyprávět samé katastrofické historky.

A ještě se domníval, jaký je zajímavý! „Příště půjdeme někam do cukrárny, tady je to k nevydržení,“ špitla mi kamarádka do ucha a já jen němě přikývla. Konečně si to uvědomila. Až doteď manžela omlouvala, i když marně.

Těšila jsem se domů, na svého muže. Na jeho úsměv a vlídná slova, která pro mě vždycky měl. Ale ten den byl asi nějaký začarovaný. Přivítal mě totiž ten samý kakabus, jakého jsem si užila v předchozích hodinách.

Všude měl fotografie

„Co ti je? Co se stalo?“ vyptávala jsem se svého Jindřicha v domnění, že ho něco bolí, nebo se mu událo něco hodně nepříjemného v práci. On ale jen pokrčil rameny a zavřel se ve svém pokoji.

Měl totiž z kumbálku udělanou takovou malou pracovnu s počítačem a stolem na nějaké to malé kutění. Nesměla jsem mu tam uklízet, aby neztratil přehled! Alespoň tak to říkal.

Nelenila jsem, a když se šel Jindřich večer sprchovat, do jeho království jsem se vplížila.

V naději, že objevím důvod jeho špatného rozpoložení. A také že ano! Na stole byly rozházené letáky rakví a vedle nich nějaký zpravodaj o pohřbívání. Na zadní straně byly fotografie uren, jejichž cena byla téměř astronomická.

Ani mě nenapadlo, jak je dnes všechno drahé. Monitor počítače byl spuštěný a na jeho ploše byla fotografie hrobky. Hodně velké a zdobené hrobky! Takové té strašidelné, jako z nějakého hororu. Vůbec jsem nevěděla, co si o tom všem mám myslet.

Úspory utratil za hrobku

Hned, jak vypochodoval manžel z koupelny, jsem na něho udeřila: „Co to má znamenat? Ty už se chystáš umřít, či co?“ vyjela jsem na něho a čekala, že mi vše vysvětlí. On ale jen přikývnul a ani se nerozčílil, že jsem bez povolení vnikla na jeho výsostné území.

Tak to bylo zlé! Druhý den ráno Jindřich vstal a řekl mi: „Už mi nějaký ten pátek je, a já si z ničeho nic uvědomil, že všechno skončí. Chci mít krásný pohřeb a tu nejlepší rakev, jaká je k sehnání!“ Kdyby to nebylo tak smutné, musela bych se smát.

Bylo to přece směšné, takhle se chystat. Měli bychom cestovat a užívat si vnoučat a on – rakev a hrobka! Náš život se od té chvíle radikálně změnil. Jako bych měla doma úplně jiného muže! Stále jen řešil záležitosti kolem pohřbu.

Jednou na stole ležela smlouva na hrobku, za kterou vydal skoro dvě stě tisíc. Veškeré naše úspory! Tak to už byla na mě moc.

Skočil mi na lest

„Ty ses snad zbláznil!“ Vyjela jsem na něho, ale potom mě něco napadlo. Musím na Jindřicha zapůsobit jeho vlastními zbraněmi! Něčím, co ho zaujme a přijde při tom na jiné myšlenky! „Jindřichu, měla bych takové poslední přání.

Ještě než zemřeme, nemohli bychom jet na poslední dovolenou? Takovou vzpomínkovou. Navštívili bychom místa, kde jsme byli s dětmi, když byly malé, nebo ještě před nimi, když jsme spolu chodili.

Mohli by nám potom fotografie promítat na pohřbu!“ Byl to bláznivý nápad, ale Jindřich se chytil do pasti.

Ta myšlenka se mu zalíbila! Sbalil si to nejhezčí oblečení, co měl – prý, aby na těch fotografiích vypadal co nejlépe. A mně dal dokonce peníze, abych si koupila něco hezkého. Aby mi to slušelo! A tak jsme se vydali na cesty.

Navštívili jsme i hlavní město a hezky si po něm pochodili.

Změnil názor

Na Karlově mostě jsme nebyli už asi dvacet let a koukali, jak se všechno změnilo. Uplynul týden a Jindřichova nálada se začala zlepšovat. Možná to zapříčinila změna prostředí a možná i dobré jídlo, které jsem si na té „poslední“ cestě dopřávali.

Dovolenou jsme si protáhli o další týden a do práce se nám vůbec nechtělo. Nebyl to ale problém, oba jsme měli těsně před důchodem a v zaměstnání už stejně čekali, až se po nás uvolní místo pro nějaké mladší.

Večer, u krásně prostřeného stolu v jednom malém hotýlku v Jižních Čechách mě pohladil Jindřich po ruce. Po mnoha týdnech se na mě mile usmál. Skoro tak hezky, jako kdysi. Pohlédl mi do očí a řekl: „Mařenko, mně se najednou nechce umřít.

Co kdybych to na chvilku ještě odložil?“ Chvilku jsem přemýšlela, zda mě jen tak nezkouší, ale když se pořád tvářil tak mile, dala jsem si podmínku: „Ale prodáš tu příšernou hrobku!

Víš, co bychom si za ni mohli pořídit dovolených?“ Rozesmál se a hned souhlasil.

Prý vůbec neví, co měl za chmurné nápady!

Marie S. (66), střední Morava