Ta, která spojila svůj život s oddaným příslušníkem lidové armády, jistě pochopí, že jsem to nemohla mít rozhodně jednoduché. 

František byl odjakživa posedlý vojáky, vojenskými modely zbraní a letadel, zkrátka vším na téma armáda. Znám ho od školky. Nejdřív to na mě dělalo dojem, protože ho ten jeho zájem činil starším.

Pak jsem uznale pokyvovala hlavou, když se rozhodl pro profesionální dráhu vojáka, protože to má přece perspektivu, vojáci jsou dobře placení a nejinak tomu bylo i v době předrevoluční, do které spadá začátek mého příběhu. No a právě tehdy jsem si Frantu vzala.

Dobrá partie

Vystudoval vojenské gymnázium a chystal se na přijímačky na vysokou se stejným zaměřením.

Právě momentem svatby se to všechno s námi jaksi překlopilo. Jeho perspektiva sice zůstala v armádě, ale protože ho nepřijali do Vyškova, podepsal profesionální službu u útvaru v Hodoníně, a tak měl šanci jen na nějakou tu hodnost kapitána, a to se ještě uvidí.

Šel na to ovšem od lesa, mazaně. Začal být politicky aktivní a brzy se z něho stal politruk praporu. To už jsme měli dvě děti, brali jsme to hopem, to ostatně v té době nebylo nic nenormálního.

Myslím, že vojáci tenkrát říkali o takových soudruzích ve zbrani, že „tu vojnu žerou“. Bylo to posměšné přirovnání, ale František byl na svůj postoj hrdý.

Žral to!

Ano, zabezpečil naši rodinu.

Měli jsme docela velký byt, jeho příjem byl natolik vysoký, že já už jsem chodila jen pro zábavu do lidové školy umění učit děti na zobcovou flétnu. A také jsme měli různé výhody, mezi které patřilo třeba to, že manžel občas přinesl maso na neděli z útvarové kuchyně za to, že udělil mimořádné volno k opuštění posádky kuchaři, nebo nosil ložní prádlo z výstrojního skladu.

Měli jsme doma tedy hodně věcí zelených či hnědých, ale to jsem neřešila, hlavně že jsme měli v čem chodit, v čem spát a do čeho se utírat a to zcela zadarmo.

Čili hmotných výhod z povolání mého muže plynulo dost, nemohla jsem si stěžovat. Jenomže manželova vlastnost, kterou jsem zmínila, že tu vojnu „žral“, se začala jaksi povážlivě prohlubovat a zvýrazňovat. Naši přátelé si ho kvůli tomu dobírali, ale já a děti jsme začali trpět.

Když jsem později viděla film Pelíšky, kde lampasák Donutil dělá podobné peklo své rodině, asi jediná v kině jsem se nesmála. Mně běhal mráz po zádech, protože jsem to měla doma.

S malým rozdílem, že František nepsal jídelníček na každý den a nedával ho na nástěnku.

Dělal by to, o tom nepochybuji, ale já jsem vařila jen o víkendu a on neměl důvod mě tímhle způsobem, jak se tehdy říkalo „buzerovat“. Nosil totiž v přepravkách z kuchyně jídlo pro nás všechny. Když kluci povyrostli, chodili pro obědy oni. Zadem, rovnou do kuchyně, načerno, samozřejmě.

Šikanoval nás

Ale jinak nás Franta šikanoval neustále a vytrvale. Museli jsme být vzorně ustrojeni, nikde nám nesměl chybět knoflík, u stolu při obědě musely být příbory vzorně srovnané, všechno mělo své místo, v kuchyni nesmělo být kromě doby vaření ani smítko, stejně jako v celém bytě, a když jsem žehlila a skládala prádlo, častokrát jsem ho zvlhčovala nikoli napařovací žehličkou, ani rozprašovačem, ale svými slzami, které jsem nad svým údělem ronila.

Ve skříních muselo být všechno prádlo poskládané do komínků a ty musely zařezávat, jinak František neváhal takový nepovedený výtvor vyházet na zem se slovy „za hodinu přijdu znovu, chcete-li mít v sobotu vycházku, polepšíte se mi tady, líná bando“. Nikdy nezapomenu ty průpovídky a výrazy načerpané v kasárnách, kterými častoval chudáky naše dva syny.

„Jedu, jedu, nekoukám kde co lítá,“ nebo:

“Zrychlete činnost, bo vám zarazím vycházky, soudruzi!“ Jistě, bylo absurdní, že hlavně klukům takhle často říkal soudruzi, on to myslel jakoby v nadsázce a tvářil se, že je to celé veliká legrace, ale legrace to byla jen pro něho.

Klid zbraní

Prostě nás normálně šikanoval a ještě se tím bavil. František to vojenské výrazivo neopouštěl prakticky nikdy, byl tím pověstný i mezi našimi známými. Oni se tedy usmívali, ale já ani náhodou. Já jsem věděla, co za tím je.

Když našel boty v předsíni málo předpisově srovnané, nebo jsme třeba nepřišli na „odběr stravy“ včas, schytali jsme to. Ne, že by někoho z nás někdy uhodil, to chraň pánbůh, to nemohu říct, ale deptal nás jinak. Oni ho to ostatně v té armádě naučili.

Když ho pak jako už útvarového politruka po revoluci z armády vyhodili, myslela jsem, že dá pokoj, jenomže jak nemohl ventilovat svoje zupácké potřeby někde na seřadišti nebo nástupišti, či jak tomu říkají, vynahrazoval si to doma. Myslím, že to byl také jeden z hlavních důvodů, že naši kluci odešli tak brzy z domova.

Oba studovali v Praze, kde také hned po škole založili rodiny.

A Františka už k mému velkému údivu přestalo to jeho velení bavit. Zahořkl, stáhl se do sebe a stal se zádumčivým.

Teď mám doma pokoj, já si v klidu pletu a háčkuju a Fanda většinou něco bručí u televize a jen čeká, až budou dávat dokument o Hitlerovi nebo o jiném válčení. Není u nás zrovna veselo, ale mám alespoň klid.

Marie (63), Kroměříž