Když jsme to venkovské stavení koupili, byla to ruina, ale to se ukázalo jako ten nejmenší problém. Zanedlouho jsme začínali prožívat takové hrůzy, že jsme byli rádi, že naše rodina zůstala pohromadě.

N a samotě u lesa. Ano, hned jsme si vzpomněli na slavný film a tu rozpadlou barabiznu chtěli za každou cenu.

Na to v jakém stavu byla, za ní nechtěli zrovna málo, ale byli jsme v té době celkem při penězích, tak jsme to moc neřešili. Už jsme si představovali, jak to tam zvelebíme a jak nám tam bude báječně.

Nastalo peklo

Začalo to už děsivými nehodami při rekonstrukci. Jeden z dělníků spadl z lešení, odvezli ho se zlomenou páteří a je na vozíku. Chudák Ukrajinec neměl ani povolení, pracoval načerno, odvezli ho a už jsme ho neviděli. Kdoví, jak to s ním dopadlo.

Do smrti mrzák a ještě po něm budou chtít nějaké peníze za léčení. No chudák. Zažili jsme ale také několik velmi drsných konfliktů těch chlapů mezi sebou. Přespávali v maringotce kousek od domu a každou chvíli byli všichni úplně namol.

To jsme se jich potom báli, ve svém pojízdném přívěsu jsme se pečlivě zamykali.

Když byla stavba skoro u konce, oznámil nám předák dělníků, že budou slavit „glajchu“, jako že už je téměř hotovo. No, neviděli jsme to rádi, měli jsme obavy, ale manžel sám jel do města pro nějaké pití a pro zákusky, abychom dělníky nenaštvali.

Celá pitka skončila naším rychlým odjezdem, museli jsme vzít nohy na ramena abychom nepřišli k úhoně. Dělníci se začali sápat na naši dceru, pak i na mě a jejich šéf byl tak opilý, že ničemu nebránil.

Ve dne v noci „chodějí“

Tahle parta nakonec ani svou práci nedodělala, najednou všichni zmizeli, aniž počkali na zbytek peněz, už jich totiž nemělo být moc, kromě toho bylo nedodělků a závad na první pohled mnohem více. Museli jsme shánět jinou firmu a ta to jakžtakž dodělala, i když si řekla o majlant.

No a pak jsme začali bydlet. Nové závady se objevovaly každý den a jen jsme trnuli, kdy nám to celé spadne na hlavu.

Mnohem horší ale byli sousedi, o kterých jsem dosud nevěděli, že je máme. V nedaleké sousední vesnici byla ubytovna, do které se stahovala chátra z širokého okolí. Často neměli co jíst ani pít, tak k nám chodili krást.

Během půl roku nás vykradli celkem čtyřikrát. Začalo to kůlnami a pak se odvážili i dovnitř. Brali hlavně jídlo a alkohol, ale pak zmizelo i rádio a také cédéčka a filmy.

Měli jsme kamery, senzory, ale na samotu vždycky přijela bezpečnostní firma pozdě a z kamer nebylo poznat žádný obličej najisto. Jednou se k nám dokonce vloupali v noci. Manžel zloděje vyrušil, ale od té doby jsem nemohla spát strachy. Začala jsem polykat prášky, byla jsem na nervy, nemohla jsem jíst.

Následky všude kolem

Jednou naši dceru, když šla od vlaku domů dva obejdové napadli a chtěli ji znásilnit. Začala křičet ze všech sil, jednoho kousla do ruky, druhého šťouchla svazkem klíčů do oka a ten křik naštěstí zaslechl houbař, jeden chatař, co se zabýval bojovými sporty, takže byl s těmi násilníky rychle hotov. Zavolal i policii a předal jim ty trosky, ale i když je zavřeli, nic to neřešilo, přece jen blízká ubytovna byla takových lidí plná.

Dalo by se říct, že by naši rodinu měla tahle situace semknout, ale bohužel se to vyvíjelo naprosto opačně. Manžel tvrdošíjně trval na tom, že musíme vydržet, že „si to sedne“, že je na tom místě krásně, máme si užívat přírody a nefňukat.

Sám měl ovšem ze všeho taky pěkné nervy, pořád řešil nějakou obranu před nezvanými hosty, pořídil si plynovou pistoli a uvažoval o opravdické. Celé noci chodil po domě a hlídal, když usnul, tak se najedou vzbudil, že něco slyšel a tím mě vyděsil, že už jsem nezamhouřila oka.

Náš intimní život mezi skončil, ne že bychom  nechtěli, ale… Víte, jak to pánové mají, především, když jsou nervózní. Ale mě tenhle problém vadil nejméně.

Chtěla jsem, abychom se odstěhovali zpátky do města, klidně někam, kde řinčí pod oknem tramvaje a smrdí teplárenský komín, hlavně, že se bude dům zamykat a policie to bude mít blízko.

Zlatá špína města

Manžel vzdoroval celou zimu, ale na jaře mému naléhání podlehl.

Posledním hřebíčkem do rakve romantiky bylo, že mu v noci vlezli do auta, vykradli ho úplně do poslední tretky, ovšem nezapomněli hlavně na zánovní pohorky a tašku s tenisovým vybavením. A na odchodu, jak to zloději dělávají, zanechali na sedadle nechutný páchnoucí pozdrav.

To už tedy bylo i na Oldřicha moc. Nejdřív jsme koupili za poslední peníze miniaturní byt, kam jsme utekli, a když jsme ani za měsíc nenašli kupce domu na samotě za běžnou cenu, prodali jsme ho nakonec zhruba za třetinu odhadu. Ale strašně se nám ulevilo.

Občas se dodnes budím hrůzou, jak se mi o tom domě zdá a i Oldřich křičí ze spaní. Tvrdí, že se mu zdá o fotbale, ale já vím své.

Andrea (56), západní Čechy