Na má stará kolena se našel člověk, kterému se mě zželelo. Vzal si mě ze soucitu, nic nezastíral, ale řekl, že také potřebuje někoho, kdo mu bude dělat v domě společnost, nic víc. A měl mě i jako odplatu.

Vyrostla jsem v dětském domově. Nemám rodiče a nevím, kdo ti lidé byli.

Jsem úplný sirotek a mohu se jen domnívat, že jeden z nich byl snad Rom, nebo Řek, nebo Španěl, co já vím, moje pleť je totiž trochu víc snědá, než je v Čechách u většiny obyvatel obvyklé. Užila jsem si s tím dost a nakonec jsem si vzala Roma, který měl ale bohužel krátký život a neměla jsem s ním ani děti.

Pak jsem potkala Emila. Chtěl, abych s ním v jeho vile trávila čas, kterého má už prý na konci života málo. Má nevyléčitelnou nemoc, která mu čas opravdu nekompromisně odpočítává.

O své chorobě mi řekl těsně před svatbou a podotkl, že kvůli ní se mnou ani nemůže nic mít. To mi nevadilo, i mně stačila jen společnost člověka, který, jak se zdálo, na mě bude hodný. Co mě ovšem zarazilo, byl jeho dům.

Ta vila ve staré zástavbě města byla sice trochu zchátralá, ale zato obrovská a bylo vidět, že kdysi mohla být naprostým skvostem.

Mně tu stačila jen jedna místnost vedle kuchyně, která dříve prý bývala pokojíkem pro služku, do žádného velkého pokoje jsem nechtěla, necítila bych se dobře. Jelikož jsem ještě pořád dělala v kuchyni jedné dělnické vývařovny, nosila jsem domů jídlo a pan Emil si vždycky dal, ale snědl pravidelně jen půlku, s chutí k jídlu už na tom byl bídně.

Proč vlastně já?

Vrtalo mi hlavou, proč si vybral zrovna mě, když s tímhle domem mohl mít přece mnohem mladší a krásnější nevěstu. Jen se usmíval, ale jeden večer se nakonec rozpovídal. Prý chce svůj majetek, který získal, přenechat někomu, koho vytáhne z životního marasmu.

A taky má nějaké příbuzné, o kterých ví, že se na dům třesou, ale on jim tu radost neudělá. Dům zdědím já a bude to jeho odplata za to, co oni provedli jemu. Z toho dost mrazilo.

Mám přijít k majetku za miliony a naštvat tím nějaké lidi, co se mi mohou chtít mstít?

Když se blížil Emilův čas, den, kdy měl odejít na věčnost, zavolal advokáta a notáře a sepsal čerstvou závěť, ve které svůj veškerý majetek odkazoval mně. Chtěl, abych tomu aktu byla přítomna a aby mě notář poznal a nebylo pochyb o tom, komu má majetek připadnout.

Ačkoli jsem o Emilovi věděla docela málo, žila jsem s ním v domě jen něco přes rok, měla jsem slzy v očích.

Jako vosy

Odcházel mi jediný blízký člověk a ještě mě zahrnul bohatstvím, ze kterého by se i bohatému zatočila hlava. Trval na tom, aby ho pohřbili bez obřadu. Odešel na věčnost a já jsem zůstala sama v prázdném domě. Dlouho to tak nezůstalo.

Emilovi příbuzní se  o jeho smrti dozvěděli, a když zjistili, že jim nemá připadnout nic, začali dotírat na mě.

Prý že jsem vychytralá, vypočítavá ženská, že jsem ho, starého a duševně zchátralého člověka, neskutečně ovlivnila, nikdy by nic takového neudělal, prý spolu sice nebyli v tak častém kontaktu, ale věděli o sobě a vlastně se měli rádi, respektovali se, nestýkali se vlastně kvůli nedostatku času a tak dále. Byli čtyři.

Dva Emilovi bratranci a jejich manželky.

Nevypadali, že mají hluboko do kapsy, ba naopak, před domem zaparkoval jeden pár obrovským mercedesem, druhý bavorákem, přesto zdůrazňovali, že peníze opravdu potřebují, k čemu budou mně, jsem sama. Prý mi dají nějakou část z prodeje, vědí, že ten rok nebyl ani pro mě jednoduchý… Prostě na mě dělali nátlak.

Ale já jsem Emilovi před jeho smrtí slíbila, že až pozůstalí přijdou, jejich nátlak ustojím a pošlu je pryč. Stálo mě to hodně sil. Už jsem skoro souhlasila, že „to nějak uděláme“, ale najednou se objevili další zájemci.

Příbuzných mého zesnulého manžela Ladislava bylo rozhodně víc, než Emilových pozůstalých.

Nevím, jak se dozvěděli o mé situaci, ale dostavili se také a chtěli si něco urvat. Jejich auta také nevypadala nijak chudě, i jeden mercedes, i když trochu otřískaný, mezi nimi byl.

Prý se doslechli, že jsem už podruhé vdovou, ale že mám teď dům a nikoho, kdo by v něm bydlel.

A pak jsem se dozvěděla novinu, můj první zesnulý manžel, Ladislav, ještě krátce před smrtí počal dceru Eriku, a ta už má tři děti, ale s bydlením je to bída.Mohla bych jí pomoci, do toho mého paláce by se vešli i se mnou.

I když jsem s Láďou nebyla dlouho, řadu jeho příbuzných jsem stačila poznat a někteří nebyli špatní lidé.

Z té prosby jsem byla nejdřív dost vykulená, ale když odjeli, vzpomněla jsem si na to, co mi na srdce kladl Emil. Na ty své příbuzné měl opravdu velkou pifku a chtěl, aby z majetku měli užitek jiní.

Rozhodla jsem se, že té dceři po mém Láďovi pomohu, koneckonců dům byl na mě opravdu moc velký.

Pomohu jim

Poznala jsem je, byli to veselí lidé, Erika byla sice na mateřské, ale Robert pracoval u dráhy, ale ne že by někde mezi kolejemi sbíral odpadky, měl na starosti skupinu vlakové ostrahy a slušně vydělával. Když pak znovu přišli Emilovi příbuzní pokračovat v nátlaku na mě, stačilo nenápadně poslat dohodnutou esemesku a Robert se s částí širokého příbuzenstva okamžitě dostavil.

Účinek to mělo stoprocentní. Nejdřív jsem myslela, že dojde k bitce, ale dotěrní Emilovi pozůstalí vzali nohy na ramena. A od té doby žijeme v domě společně s mými vzdálenými příbuznými a je nás stále víc.

Lenka (62), Ostrava