Lidé, se kterými jsme nějakým způsobem spojeni, na nás nikdy nezapomenou – i když my jsme zapomněli na ně.
Rané dětství jsem měla poznamenané tím, že otec spáchal těžký zločin. Ocitl se na mnoho let za mřížemi. Maminka se z toho zhroutila a pokusila se o sebevraždu. Nebyla schopná starat se o mně a o mého mladšího bratra.
Protože by o nás býval neměl kdo pečovat, dali mě i brášku do dětského domova. Nenechali nás ale pohromadě.
K minulosti jsem se nevracela
Na to všechno jsem si pamatovala opravdu jen matně, vždyť mi ještě nebyly ani čtyři roky. Život jako by mi chtěl vynahradit příkoří, které jsem v tak útlém věku utrpěla a dál se mi už dařilo.
Protože otce odsoudili na mnoho let a matka nakonec skončila trvale v léčebně, bylo rozhodnuto, že mě může nějaká rodina adoptovat. Od sedmi let jsem tak vyrůstala v rodině váženého architekta a na původního otce, matku i malého bratra jsem úplně zapomněla.
Gymnázium jsem vystudovala se samými jedničkami. Potom jsem šla na lékařskou fakultu, kterou jsem také úspěšně dokončila. Stala jsem se dětskou lékařkou, našla jsem si hodného manžela v jednom kolegovi a měli jsme spolu syna a dceru.
Ke svému původu jsem se vracela jen opravdu výjimečně. Na příjmení, které jsem měla kdysi v rodném listě, bych už vůbec nereagovala. Život utíkal rychle.
Oslavila jsem čtyřicítku, pak padesátku, pochovala oba své adoptivní rodiče, o kterých jsem vždy uvažovala jako o vlastních. Moje děti byly stejně úspěšné jako já. Stín minulosti se objevil, když mi před třemi roky bylo pětapadesát.
Dívaly se na mě smutné oči
Toho večera jsem byla doma sama. Manžel měl službu v nemocnici, děti s námi už dávno nežily. Venku bylo dost nevlídně, pršelo a foukal studený vítr. Před spaním jsem si četla knížku od své oblíbené autorky. Najednou jsem uslyšela nějaké divné zvuky.
Vypadalo to, že je někdo v obývacím pokoji. Pomyslela jsem si něco o zlodějích, ale nepolekala jsem se. Vždy jsem měla docela odvážnou povahu. Opatrně jsem se vyplížila z ložnice a nahlédla do obývacího pokoje.
Moje podezření vypadalo jako správné – spatřila jsem stín mužské postavy, jak stojí u okna. Chvíli jsem horečně uvažovala, jestli mám vetřelce překvapit. Pak jsem to riskla, vstoupila jsem dovnitř a rozsvítila. Překvapeně jsem hleděla na prázdný obývák.
Nikdo tam nebyl. Říkala jsem si, že mám asi nějaké halucinace. Když jsem ale znovu zhasla, opět jsem mužskou postavu viděla. A tentokrát nějaké tajemné světlo ozářilo její tvář. Spatřila jsem, jak se na mě dívají smutné oči.
Tiše jsem se neznámého zeptala, kdo je a co tu dělá. Mlčel a dál se na mě díval. Všimla jsem si, že z kabátu, který měl na sobě, kapala voda. Potom muž zamířil ke mně. To už jsem byla dost vyděšená. Rozsvítila jsem a postava opět zmizela.
Pak jsem se vzpamatovala a otočila vypínačem zpátky. Ve tmě ale už nikdo nebyl. Usnula jsem té noci až pozdě k ránu.
Nenašel odvahu mě vyhledat
Za dva týdny jsem dostala dopis. Jak jsem ho četla, začaly se mi třást ruce. Stálo v něm, že můj bratr, kterého jsem naposledy viděla jako maličká, tragicky zemřel. Utopil se. Dopis psal jeho syn, který mě našel prostřednictvím svých známých u policie a úřadů.
Bratrovi řekli jeho adoptivní rodiče až v dospělosti, co se stalo v dětství. Přál si mě najít, ale nenašel k tomu odvahu. Stejně jako já prožil nakonec klidný život.
Odepsala jsem muži, který byl mým synovcem a chtěla jsem, aby mi přes internet poslal nějakou bratrovu fotografii a víc o jeho životě. Když mi za tři dny přišel mail, potvrdilo se to, co jsem s hrůzou tušila.
Ta záhadná noční návštěva byl můj ztracený bratr – a rozloučit se přišel v den, kdy se nad ním zavřela voda!
Zuzana M., (58), Tachov