Varovné sny bychom neměli podceňovat. Osud nám možná opravdu chce nechat nahlédnout do budoucnosti!  

Čas od času jsem mívala hodně živé sny, takové zamotané, neklidné a někdy i děsivé. Asi je mívá většina lidí. Bývaly natolik nesmyslné, že bych je nikdy nespojovala se skutečností, ačkoliv v nich vystupovali lidé, které jsem znala. Pak se mi třikrát po sobě opakoval sen, který vypadal velice reálně.

Chodil do práce i o víkendech

Pracovala jsem v převážně ženském kolektivu, v ekonomickém oddělení jedné velké nadnárodní společnosti. Bylo to tam docela náročné, rozhodně se nejednalo o takové to poklidné zaměstnání, kdy lidé mají čas hodinu klábosit u kávy.

Měli jsme přímého nadřízeného, pana Málka, který byl dost uzavřený, málomluvný a nepřístupný. Jednalo se o asi padesátiletého muže, o němž jsme věděli jen to, že je rozvedený a práci věnuje skoro všechen svůj čas. Býval ve své kanceláři většinou i o víkendech.

Někteří lidé říkali, že je to proto, aby nemusel trávit volno sám doma, jiní zase tvrdili, že se bojí o své místo a proto dělá spoustu věcí navíc. Celkem vzato jsme si na pana Málka nemohli stěžovat.

Rozhodně nepatřil k těm vedoucím pracovníkům, kteří si řeší své osobní problémy tím, že se vozí po podřízených. Nikdy nikomu neprovedl nic špatného, současně si ho ale nikdo – vzhledem k jeho povaze – ani nedovolil požádat o nějakou pomoc. Všichni s ním měli jen čistě pracovní vztahy.

Třikrát se to opakovalo!

Právě o panu Málkovi se mi zdál hrozný sen, ze kterého jsem se probudila s pocitem hrůzy a celá zpocená. V tom snu ležel ve své kanceláři v kaluži krve. Rudé stříkance byly i na pracovním stole a na stěně za ním.

Do rána se mi pak sice podařilo usnout, ale ten sen mě pronásledoval celý den. Svěřila jsem se s ním Radce, své kamarádce a kolegyni. Ta chtěla vědět, jestli mi šéf něco provedl. Odpověděla jsem, že ne a že si to neumím vysvětlit; naštěstí to ale byl jen sen.

Za tři dny se ale během mého spánku vše téměř přesně opakovalo. A za týden znovu. To už i Radka zpozorněla a říkala, že to nebude jen tak. Možná je to nějaké varování. Bavily jsme se spolu o tom, jestli bych za vedoucím neměla zajít a říct mu, co se mi zdálo.

Už během rozhovoru nám ale došlo, jak hloupé a nesmyslné by to bylo. V nejlepším případě by mi pan Málek jen řekl, že jsem se zbláznila. Nechala jsem to tedy být a brzy jsem se uklidnila, protože sen se už neopakoval.

Mohla jsem tomu zabránit?

Brutální šok přišel za tři týdny. Já jsem byla zrovna na nemocenské s chřipkou, když mě hned v pondělí ráno zastihl telefonát od Radky. Mluvila nejdřív přerývaně a nesouvisle, ale brzy jsem pochopila, že náš nadřízený tragicky zemřel.

Stalo se to během víkendu, kdy byl v práci sám. V pondělí ho našla jedna kolegyně v jeho kanceláři a zhroutila se, protože místo připomínalo jatka – všude plno krve, tak jako v mém snu.

Později jsem se dozvěděla, že přijela policie, aby vyšetřila, jestli se nejedná o násilný čin. Zjistilo se, že Málkova smrt byla nešťastnou náhodou. Chtěl si nožem oloupat jablko, ale v ten okamžik se pod ním rozbila kancelářská židle.

  Jak padal, přeřízl si tím nožem tepnu. Možná volal o pomoc, ale v práci nikdo nebyl. A protože mu zranění přivodilo okamžitý šok, nebyl už schopen nijak reagovat. Zůstal ležet na koberci, kde vykrvácel. Ta tragédie se mnou zamávala, stejně jako s Radkou.

Ona jediná věděla, co se mi zdálo. Ujistily jsme se navzájem, že o mých snech nikomu dalšímu nic nepovíme. Musím přiznat, že z práce jsem raději odešla. Ne že bych snad cítila nějakou vinu kvůli tomu, že jsem o těch snech pana Málkovi neřekla.

Nechtěla jsem jen, aby se mi ta hrůza denně připomínala. Jedno ale vím jistě: pokud se mi ještě někdy v životě budou takové sny zdát, už raději mlčet nebudu!

Sylvie Š. (48), Plzeň