Když někdo nasadí život pro druhého, je to ten nejkrásnější projev lidskosti. Naší Martinu zachránil právě takový jeden statečný hrdina.

Z ordinace vychází pan doktor. Mou dceru Moniku právě převážejí na nemocniční pokoj. „Bude v pořádku, nebojte se.“ Uklidňuje mě lékař, když vidí můj vyděšený výraz. „Vzhledem k tomu, co se stalo, měla vaše dcera neuvěřitelné štěstí.

Za pár dní bude úplně v pořádku. Vím, že měla obrovské štěstí a jsem za to vděčná.

Osudová zatáčka

Monika je dobrá řidička. Bohužel tentokrát se v zatáčce potkala s jiným autem, které vyrazilo proti ní a doslova jí smetlo do příkopu. Navíc ten řidič zcela bezohledně odjel. Dceřino auto začalo hořet a ona byla v bezvědomí.

Naštěstí jel kolem mladík na kole. Neváhal ani vteřinu a dceru z hořícího vozu, prý doslova na poslední chvíli vytáhl. Pak ještě zavolal pomoc, dceru probral z bezvědomí a pak sám zkolaboval. Při záchraně mé dcery totiž utrpěl dost ošklivé popáleniny.

Nyní leží ve stejné nemocnici jako Monika.

Považoval to za samozřejmost

Když se dcera trochu vzpamatovala z prvotního šoku, chtěla vidět svého zachránce. Posadila jsem ji do nemocničního vozíku a vydali jsme se za ním na oddělení popálenin. Moc jsme z něho neviděli.

Byl dost obvázaný. Popálené měl především ruce, jak se s nimi dobýval do hořícího vozu. Ale stačil nám pohled do jeho velkých upřímných hnědých očí. Byl to srdečný a milý kluk. Když jsme mu s dcerou děkovali, byl zjevně v rozpacích.

Prý to byla naprostá samozřejmost. Ale všichni moc dobře víme, že mnoho lidí se takhle samozřejmě nezachová. A to ani nemluvím o tom, že u té nehody se našel ještě někdo, kdo Alešovi, tak se zachránce jmenoval, ukradl kolo.

Mohla jsem tak poděkovat

Ale něco zlého, je také k něčemu dobré. Stále jsem cítila potřebu tomu mladíkovi nějak poděkovat za jeho odvážný čin. A teď jsem měla možnost. Domluvila jsem se s manželem a Alešovi jsme koupili nové, pěkné kolo.

Měl ohromnou radost a my také.

Pavla J. (54), Kroměříž