V domácím ošetřování mě jednoho dne čekal opravdový šok.  

Můj život se změnil poté, co jsem prodělala velmi vážnou nemoc. Byla jsem v přímém ohrožení života a několik týdnů jsem strávila v bezvědomí. S téměř úplně vyčerpaným organismem jsem se pak velice dlouho vracela do normálního stavu.

Nejprve jsem ještě pobývala v nemocnici, pak následovalo domácí ošetřování. Naštěstí jsem měla hodného muže a dvě dospělé děti, kteří se o mě starali.

První byl můj bratr

Poprvé jsem si toho záhadného jevu všimla, když jsem se jednoho večera vracela z koupelny. Šla jsem pomalou chůzí, bývala jsem po prodělané nemoci rychle unavená.

Na chodbě jsem vždy musela projít kolem velkého zrcadla, takového běžného, co bývá v mnoha domácnostech. Koutkem oka jsem zahlédla něco, co tam nepatřilo. Zastavila jsem se a rozklepala se mi kolena.

Vedle mě se nacházela nějaká postava  – ale jenom v tom zrcadle, ve skutečnosti ne. Mráz mi přejel po těle ještě víc, když jsem pochopila, o koho se jedná. Byl to můj starší bratr, který tragicky zemřel, když mu bylo pouhých dvacet pět let.

V šoku jsem vyslovila jeho jméno. Přízrak v zrcadle se smutně usmál a pak náhle zmizel. Do postele jsem došla skoro úplně vyčerpaná. Rozplakala jsem se při vzpomínce na bratra a ty vidiny jsem přikládala práškům, které jsem užívala.

Nikomu jsem to neřekla

Zjevení mého bratra ale nebylo ojedinělou událostí. Zanedlouho se opakovala skoro stejná situace – opět jsem si povšimla pohybu v zrcadle, a když jsem se tam podívala, znovu vedle mě někdo stál. Tentokrát to ale nebyl bratr.

Spatřila jsem svoji oblíbenou paní učitelku ze základní školy, o které jsem věděla, že už je dávno po smrti. Zase mě to šokovalo a připadalo mi, že asi ztrácím rozum. Přízrak byl v zrcadle jen pár vteřin, pak zmizel.

Na rozloučenou se paní učitelka pousmála stejně jako můj bratr. Začala jsem se bát, že trpím nějakou psychickou nemocí. Styděla jsem se ovšem o tom někomu vyprávět.  Jako by nestačilo, že se o mě moji blízcí musí obětavě starat!

Říkala jsem si, že je přece nebudu zatěžovat nějakými podivnými stavy, které by každý normální člověk označil za bludy nebo halucinace. Pokaždé, když jsem nyní procházela kolem zrcadla v předsíni, tak jsem se tam rovnou podívala. Poměrně dlouho se nic nestalo. Až pak přišel týden, na který jen tak nezapomenu!

Pochopila jsem, proč je vídám!

Najednou jsem viděla v zrcadle mrtvé lidi ze své minulosti každý den. Dívala jsem se tak chvíli do tváří obou svých babiček, strýčka, kterého jsem měla ráda nebo spolužačky, která před časem zemřela na rakovinu.

Žádný z těch přízraků se netvářil nebo nechoval agresívně a výhrůžně. Všichni působili laskavě, jen se tam na chvilku objevili a s pousmáním zmizeli. Šla mi z toho hlava kolem. Nikdy k těm záhadným zjevením nedocházelo, pokud byl doma se mnou ještě někdo další.

Postupně jsem si na ty nepochopitelné věci zvykla a nebrala je jako nějaké nebezpečí. Nevěřila jsem ani tomu, že by mě opouštěly psychické síly. Naopak, po všech stránkách se mi dělalo lépe a lépe. Cítila jsem se silnější a sebevědomější.

Můj návrat do normálního života po nemoci probíhal rychleji, než jsem doufala. Dnes, s odstupem času, si myslím, že mě prostřednictvím zrcadla z onoho světa povzbuzovali lidé, které jsem měla ráda a kteří měli rádi mě. Nikdy nezapomenu na poslední příhodu.

V to odpoledne se na mě ze zrcadla dívala moje maminka, se kterou jsem se rozloučila před pěti lety. Její přízrak vydržel na skle nejdéle. Tentokrát jsem se na zjevení v zrcadle usmála i já.

Brzy nato jsem se úplně uzdravila a už nikdy jsem žádný přízrak ze své minulosti neviděla.

Jaroslava K., (50), Třinec