Láska si nevybírá a přichází nečekaně i tam, kde to není vhodné.  

Učila jsem dlouhá léta na střední škole. Nechci se moc chlubit, ale myslím, že jsem patřila spíš k těm oblíbenějším profesorkám. Snažila jsem se být vždycky spravedlivá, nevybíjet si na studentech nějaké své osobní problémy a ocenit, když se někdo snažil.

V každé třídě jsem si vždy našla pár oblíbenců. Jedním z nich byl i Viktor.

Nebyla jsem spokojená

Bylo mi tehdy krátce přes čtyřicet let. Vdávala jsem se celkem pozdě, až v třiatřiceti a nedalo se říct, že bych byla v manželství šťastná. Děti jsme neměli, pokoušeli jsme se o početí potomka čtyři roky, než jsme to s Mirkem, mým mužem, vzdali.

Smířila jsem se s tím, že se matkou nestanu. S čím jsem se ale smířit nehodlala, bylo to, že bych celý zbytek života strávila po boku někoho, ke komu jsem cítila stále méně a méně lásky. Nehodlala jsem to ale hrotit a vést manželství k rozvodu.

Věřila jsem, že někde na světě na mě ještě čeká někdo, s kým prožiji krásný vztah. Nikdy bych ale nevěřila, že ten muž bude tak moc výrazně mladší a že ho nejprve čtyři roky budu učit češtinu a angličtinu.

Osudný maturitní večírek

Viktor mě zaujal už v prvním ročníku. Od svých vrstevníků se na první pohled lišil, působil vyrovnaněji a moudřeji. Nebyl to takový ten čerstvě přešlý puberťák, jací obvykle nastupovali na naše gymnázium ze základních škol.

V obou mých předmětech bez problémů vynikal, a když jsme rozebírali různá literární díla, měl vždy chytré otázky nebo poznámky. Opravdu jsem si ho oblíbila víc než ostatní.

Líbil se mi i jako muž, ale samozřejmě bych považovala za nesmysl navazovat důvěrnější vztah s klukem, který by mohl být mým synem. Musela jsem si ale přiznat, že tak nějak platonicky jsem do Viktora zamilovaná.

A protože žena pozná, když se někomu líbí, věděla jsem, že můj student prožívá něco podobného. Jak se blížily maturity, byla jsem celkem ráda, že už se tohoto svého pečlivě skrývaného tajemství zbavím. Viktor odejde ze školy a já už ho neuvidím.

Dopadlo to ale úplně jinak. Maturitní večírek, který měl být posledním dnem, kdy spolu budeme mluvit, skončil naprosto neplánovaně. Hodně jsme si s Viktorem povídali, hodně jsme pili alkohol – a výsledek byl šokující. K ránu mě propašoval na internát, kde bydlel a tam jsme se intimně sblížili.

Všichni mě odsoudili!

Viktor mi přiznal, že je do mě celou dobu zamilovaný. Já jsem se z toho, co se stalo, nejprve těžce vzpamatovávala.

Pak jsem si ale uvědomila, že na světě jsme jen jednou a ptala jsem se sama sebe, proč bych neměla mít právo na lásku – i když je takhle nerovná a společensky asi nepřijatelná. Mezi mnou a Viktorem byl věkový rozdíl téměř čtvrt století.

Rozum mi říkal, že takový románek nemůže mít dlouhé trvání a že to nebude fungovat. Srdce se ale nenechalo přesvědčit. Viktor nastoupil do práce. Dál jsme se tajně scházeli, až to jednou prasklo. Vyslechla jsem si svoje. Manžel zuřil.

Kamarádky ve mně viděly paničku, které se zachtělo mladého zajíčka. Moji rodiče, kteří tehdy ještě žili, mi do očí říkali, jak se za mě stydí. Nic z toho mě ale nepřesvědčilo, že bych měla vztah s Viktorem ukončit.

Když pak manžel podal žádost o rozvod, souhlasila jsem se všemi podmínkami, které si kladl. Věděla jsem, že jsem společensky znemožněná. Ze školy jsem raději odešla dobrovolně a našla jsem si jinou práci.

Nakonec jsme já i Viktor usoudili, že bude lépe odstěhovat se do jiného města. Prožili jsme spolu tři krásné roky. Se svým mladým partnerem jsem dokonce i otěhotněla, ale o dítě jsem předčasně přišla. Konec byl trpký, ale dal se očekávat.

Viktor se zamiloval do stejně staré dívky a já zůstala sama. Dnes je mi už přes padesát a jen těžko si někoho hledám. Za to, že mi poskytl alespoň trochu životního štěstí, jsem ale osudu stále vděčná!

Monika O. (51), Most