Když se naše Emilka pro něco rozhodne, chce to hned. Propíchla si ucho sama a měla z toho nepříjemné zdravotní problémy. Když se její stav zlepšil, neváhala svou akci zopakovat.

Jsem moderní babička, která chápe většinu výstřelků svých milovaných vnoučat.Mám pro mnoho věcí pochopení. Nesmí jít pouze o nějaké vrcholy nevkusu či balancování na hranici zákona, to bych tak vstřícná samozřejmě být nemohla.

Když moje vnučka Emilka přišla s tím, že si pořídí náušnice, nijak mě to nepobouřilo.Spíše naopak. Sama jsem si říkala, proč jí rodiče, když byla malá, nenechali píchnout ouška. Ráda bych jí bývala zlaté náušničky koupila. Dcera a zeť byli ale proti.

S jejím nápadem jsem proto nadšeně souhlasila, jen jsem kladla Emilce na srdce, aby si vybrala skutečné odborníky.

Chtěla snad ušetřit?

Ještě se zalepeným uchem přijela, aby se pochlubila. Říkala jsem si, proč si nechala propíchnout jen jedno ucho, ale pak mě napadlo, že to je vlastně taková momentální móda mít jen jednu náušnici.Emilka si stěžovala, že jí ucho pěkně bolí.

Chtěla jsem se na boltec podívat, ona se ale zdráhala jej ukázat. Když si nakonec ránu přece jen rozlepila, zhrozila jsem se. Ucho bylo nateklé a vypadalo hrozně.Nechtěla to hned přiznat, ale nakonec z ní vypadlo, že si ucho prostě propíchla sama špendlíkem.

Druhý den jsem jí dopoledne volala, abych se jí zeptala, jak se jí daří. Bolest prý vůbec nepolevila. O dva dny později už bolestí brečela.Donutila jsem jí, aby šla k lékaři.

Ten potvrdil rozsáhlý zánět a předepsal jí antibiotika a ujistil jí, že by se to mělo za pár dnů zlepšit.

Navždy nepoučitelná!

Po několika dnech se situace opravdu zlepšila.Ouško se začalo hojit a vnučka v něm hrdě nosila zlatou náušničku ve tvaru křížku. Všichni jsme si oddychli. Ovšem ne na dlouho. Jednu sobotu večer mi volala dcera celá hysterická.

Několik vteřin jsem nebyla schopná porozumět tomu, co mi do telefonu říká.Až pak jsem pochopila. A nemohla uvěřit. Emilka si špendlíkem propíchla druhé ucho. Historie se tentokráte nejenže opakovala, ale mnohem se zhoršila. Antibiotika nezabrala.

Otok neustupoval, ucho začalo měnit svoji barvu i tvar.Bolest byla tak intenzivní, že se vnučce motala hlava a praktický lékař jí vypsal několik žádanek a odeslal na chirurgii. Poslala mi zprávu, že je v nemocnici. Vylekala jsem se a ihned se za ní vydala.

To už jí cloumala zimnice tak, že nemohla mluvit.Byla strašně unavená, rychle dýchala, měla vysokou horečku.

Lékař mi potvrdil, že vnučka dostala otravu krve a rozhodl, že ji musí umístit na ARO. Cupitala jsem dlouhou chodbou za postelí, na které převáželi Emilku.Oči se mi zalily slzami, když říkal, že je sice mladá, měla by to zvládnout, ale co bude následovat, nám nikdo nemůže zaručit.

Čekala nás bezesná noc i dopoledne, až v podvečer přišla potěšující zpráva, že infekce začala ustupovat.Dnes je tomu už šest let a jestli si myslíte, že svých činů Emilka lituje, tak se mýlíte.

Vypráví toto své životní drama jako veselou příhodu ze života a ukončí jí tím, že to dobrodružství stálo za to.

Jindřiška (59), Opava .