K takovým věcem jsem byla nedůvěřivá. Až jsem jednou narazila na knihu, která mé pochybnosti nahlodala. Dcery zážitek během operace mě ale nakonec přesvědčil.

V době, kdy vyšla kniha dr. Moodyho Život po životě, jsem netušila, že tomu všemu uvěřím. Kniha byla ale psaná opravdu poutavě, takže jsem ji odkládala vždy neochotně, abych se k ní při každé další volné chvilce rychle vrátila.

Po přečtení jsem byla už nalomená, jako ostatně každý, kdo tuto knihu dostal do ruky.Co se však nestalo po několika dnech, když jsem o knížce hovořila s kamarádkou Marcelou, která ke mně občas zajde na slovíčko!

Vyprávěly jsme si o popisovaných pocitech lidí, kteří se dostali na práh onoho světa a vrátili se zpátky. Občas jsme i kousek z knihy přečetly.

Moje pětatřicetiletá dcera Zuzka, která byla v tu dobu u mě na návštěvě, a zprvu našemu rozhovoru nevěnovala pozornost a lakovala si nehty, náhle zpozorněla a povídá: „Co to, říkáte? To já znám!“

Prožila to v nemocnici

Jen jsme se po sobě s Marcelkou významně podívaly.Obě víme, že moje dcera Zuzka moc nečte. Dcera si k nám přisedla a začala vyprávět:

„Když jste si povídaly, jak ti lidé v knize líčili, že letěli hučícím tunelem a najednou se ocitli v nádherném zahradě, hned jsem si vzpomněla, že jsem prožila to samé.A víte kdy? Před měsícem ve špitálu na interrupci.

Vzpomínáš si, mami, jak jsem předtím měla tu hroznou chřipku a ještě jsem se necítila dobře, ale už se nedalo déle čekat, málem jsem prošvihla termín a třetí dítě nechci…!?“ Byla to pravda.Zuzka opravdu měla strašlivou chřipku, vzala jsem si vnuky k sobě, aby se nenakazily.

Vypadala tehdy opravdu špatně a já si dělala velké starosti. Ten lékařský zásah v nemocnici nebyl vzhledem k jejímu stavu bezpečný.

Dcera nám vyprávěla dál: „V nemocnici jsem dostala narkózu, ale po ní jsem nemohla usnout. Pořád jsem civěla na anesteziologa, který to nechápal. A tak mi přidal trochu víc. Poté jsem už usnula.

Pamatuji si, že jsem letěla hrozným potrubím, kde se ozýval rámus a najednou jsem se dostala do krásné země.Všechno bylo zalito sluncem, tráva nádherně zelená a všude kolem poletovaly bílé obláčky. Pocítila jsem úžasnou radost.

Rozběhla jsem se, a světe, div se! Já se vznesla a letěla nad krajinou. Bylo mi tak nádherné!“

Nechtěla se vrátit

Poslouchaly jsme s Marcelkou s otevřenou pusou.Tohle si moje dcera vymyslet nemohla. Popisovala přesně to, co lidé v knize, a přitom ji nikdy nečetla.

Vyprávěla dál, že najednou uslyšela z dálky cizí hlasy, které říkaly, že se přece už musí probudit.Volali na ni jménem a ona dostala hrozný vztek, že mám jít z té kouzelné země pryč, když nechce. Nenáviděla ty hlasy.

Najednou se ale probrala v nemocnici a všechna ta nádhera a úžasný pocit byly pryč.

Nechápala, odkud se vrátila a nemohla uvěřit, že to byl jen narkotický sen.Po vylíčení svého příběhu jsme s Marcelou mé dceři Zuzaně řekly, že doktor Moody otázku klinické smrti konzultoval s pěti sty lidmi.

Dcera se zamyslela, a pak mě požádala, abych ji knihu půjčila. Přečetla ji za jediný den.Myslím, že to je jediná kniha v jejím životě, kterou dočetla do konce.

Mirka (61), Uherský Brod .