Byla jsem svědkem toho, jak si pro umírající ženu přišla děsivá bytost!  

V nemocnicích jsem za svůj život naštěstí moc nepobývala. Odmyslím-li si operaci slepého střeva v době dospívání a pak v dospělosti dva porody, zůstávalo už jen těžší zranění, které jsem v pětatřiceti letech utrpěla na lyžích. Pak už jsem do zdravotnických zařízení jezdila jenom na návštěvy.

Noční probuzení

Po padesátce jsem začala mít zdravotní problémy a lékaři mi doporučili operaci žlučníku. Neměla jsem z toho žádný velký strach, věděla jsem, že v dnešní době už se jedná o rutinní záležitost. Na pokoji jsem byla se dvěma staršími ženami.

Jedna z nich předtím strávila nějaký čas na jednotce intenzivní péče, protože měla nějaké pooperační komplikace. Na rozdíl od té druhé „spolubydlící“ se mnou moc nekomunikovala.

Bylo mi to líto, ale samozřejmě jsem respektovala, že si ona pacientka prodělala své. Když potom tu třetí, hovornější, propustili, už jsem se opravdu těšila domů. Měla jsem v nemocnici strávit ještě dva dny.

V noci jsem většinou spala dobře, ani jsem si nemusela brát žádné prášky. Proto mě překvapilo, když jsem následující noc procitla do tmy, která mě obklopovala. Něco dramatického se mi zdálo, a tak jsem si hned neuvědomila, kde to jsem.

Pak mi došlo, že ležím v nemocničním pokoji. Ta stará spolupacientka se nacházela na protějším lůžku. Zdálo se mi, že je hodně neklidná, ze spaní bolestně sténala. Rozhodla jsem se, že přivolám sestřičku. Než k tomu ale došlo, stalo se něco hrůzného!

Vydala se i směrem ke mně!

Ačkoliv okna i dveře byly zavřené, do temné místnosti vstoupila nějaká postava. Obklopovalo jí mdlé bílé světlo. Blížila se k lůžku té paní naproti. Leknutím jsem úplně přestala dýchat a jenom jsem fascinovaně hleděla na to, jak pomalu kráčí.

Ta bytost na sobě měla bílý plášť, který jí sahal i přes hlavu. Jakmile se otočila tváří ke mně, jen stěží jsem potlačila výkřik. Místo obličeje jsem spatřila bílou rozšklebenou lebku. Nebyla jsem schopná se pohnout.

Přízrak přistoupil k posteli druhé pacientky. Ta už předtím zmlkla. Končetinou, kterou tvořily jenom kosti, se tajemný návštěvník dotkl těla oné ženy. Paní už se vůbec nehýbala.

Postava se pak vydala směrem ke mně a já jsem si pomyslela, že je to moje poslední hodina. Na půli cesty od protějšího lůžka se ale najednou přízrak rozplynul. Teprve tehdy jsem byla schopná zavolat noční službu.

Lékaři už mohli jenom konstatovat, že pacientka v mém pokoji zemřela. O tom, co jsem předtím viděla, jsem raději nikomu neříkala, sama jsem všemu odmítala věřit. Podvědomě jsem ale cítila, že ten přízrak byla sama Smrt, která si pro nemocnou ženu přišla!

Ještě jednou jsem ji zahlédla!

Obrázek kostlivce s kosou, která si přichází pro umírající lidi, jsem samozřejmě znala, z různých strašidelných příběhů nebo filmů.

Ta postava, kterou jsem oné noci viděla, sice žádnou kosu neměla, ale jinak skoro přesně odpovídala představám, jaké o zosobnění Smrti lidé mají. Až do rána jsem nedokázala usnout a stále jsem musela na ten příšerný noční výjev myslet.

Děsilo mě, že až se jednou naplní můj čas, tak se u mě stejný přízrak rovněž objeví. V nemocnici jsem pobyla ještě jeden den a jednu noc. Celou tu dobu jsem mlčela a prožívala pobyt jako v těžkém snu.

Následujícího večera jsem šla pozdě večer na toaletu, která byla naproti mému pokoji. Bála jsem se, ale jít jsem musela. Na chodbě se mi zdálo, že jsem postavu Smrti opět na krátkou chvíli zahlédla.

Dodnes jsem přesvědčená, že to tak bylo, protože té noci zemřela na oddělení další pacientka! Po návratu z nemocnice jsem se svěřila manželovi i kamarádce. Zatímco manžel všechno vysvětloval účinkem léků, na které jsem nebyla zvyklá, kamarádka mi uvěřila.

Pokaždé, když jí o tom vyprávím, je ochromená hrůzou stejně jako já onu noc v nemocnici.

Petra V., (58), Praha