Kdysi jsme se jí báli, ale při nečekaném setkání budila i lítost.  

Nedávno jsem ve vašem týdeníku četla příběh o tom, jak zažila setkání s duchem profesora, který jí kdysi učil. Také mně se stalo něco podobného.

Dosvědčit mi to může jedna kamarádka, která u toho byla- jednalo se o moji bývalou spolužačku ze střední pedagogické školy.

Na sraz nikdy nepřišla

Třídní sraz jsme mívali pravidelně, ne po obvyklých pěti nebo deseti letech, ale skoro každý druhý rok. Nebylo to nic složitého dát nás dohromady, většina z nás zůstala po škole v našem rodném městě. Na některé z nich docházeli i profesoři nebo profesorky.

O jedné z nich jsme ale věděli, že nikdy nepřijde. Důvody byly dva. Nejprve ten, že profesorka Veselková patřila k neoblíbeným, a to nejen v naší třídě, ale na škole obecně.

Jednalo se vysloveně o zlou ženu, schválně dávala horší známky, než jak to odpovídalo skutečnosti a ještě bylo vidět, jak si to vychutnává. Druhým důvodem bylo po letech to, že zemřela. Nevěděli jsme přesně jak, jen to, že se jednalo o nějakou nemoc.

Nedožila se ani šedesátky a poslední roky prý žila sama, manžel jí opustil. Někteří spolužáci to brali jako takové zadostiučinění a prohlašovali obvyklé věty o tom, jak melou boží mlýny.

Já jsem patřila k těm málo studentům, kteří s profesorkou Veselkovou nepřišli nikdy do vážnějšího konfliktu.

Ovanul nás ledový vzduch

Ten sraz, na kterém se to stalo, se konal po pětadvaceti letech od maturity, takže tentokrát přišli opravdu téměř všichni. Místo obvyklého salonku v restauraci jsme akci udělali přímo v sobotu v budově školy – podařilo se nám to díky protekci.

I když se tam prostředí už dost změnilo, hodně to oživilo některé zasunuté vzpomínky. Řeč přišla samozřejmě i na profesorku Veselkovou a nenašel se skoro nikdo, kdo by o ní mluvil dobře.

Během srazu jsme se šly s kamarádkou Renatou šly projít po chodbách školy a zavítaly jsme až do posledního patra. Najednou se mě zmocnil divný tísnivý pocit. Podívala jsem se na Renatu a viděla jsem, že to také vnímá.

Ovanul nás proud ledového vzduchu a připadalo mi, že se v chodbě setmělo. Chytila jsem kamarádku za ruku. Vzápětí se před námi samy od sebe otevřely dveře jedné třídy. Jako hypnotizované jsme vešly dovnitř.

Vykřikla jsem, když jsem za katedrou spatřila sedět profesorku Veselkovou! Renata mi stiskla ruku tak, že mi málem zlomila prsty. Přes prožívanou hrůzu jsme se neotočily a nedaly na útěk, jen jsme hleděly na matný přízrak neoblíbené profesorky. A ona hleděla na nás!

Nikdo nám to nevěří

Nedokázaly jsme se od té fascinující podívané odtrhnout. Držely jsme se za ruce jako nějaké provinilé studentky, zatímco profesorka nám gestem ukázala, abychom k ní přistoupili blíž.

Obávala jsem se jí mnohem víc než tenkrát, protože jsem věděla, že je to duch dávno mrtvé ženy. Čekala jsem, že začne mluvit tím svým nepříjemným ponižujícím tónem, jak to mívala ve zvyku. Pak jsem si ale všimla, že přízrak má smutné oči. Ozval se tichý šepot.

Profesorka se nás ptala, jestli jí pořád ještě všichni nenávidí. Já jsem nebyla schopná slova. Renata odpověděla za nás obě a řekla profesorce Veselkové, že bohužel ano.

Ona se kupodivu začala omlouvat a vysvětlovat, že byla nešťastná, život se jí nepovedl a ona se neprávem mstila na studentech. Řekla, že mám ostatním spolužákům vyřídit, jak moc jí to mrzí. Tohle všechno trvalo jen pár minut, pak se přízrak rozplynul.

Nebyly jsme schopné vrátit se zpátky dolů, kde se konal sraz. Z budovy školy jsme doslova utekly.

Zkoušely jsme později tuto děsivou i smutnou příhodu sdělit některým spolužákům, jenže většina si dodnes myslí, že jsme měly jen bujnou fantazii nebo toho moc vypily. Já i Renata ale víme, že se to skutečně stalo!

Veronika L., (46), Praha