Část života jsem prožila ve strachu z přepadení. Bála jsem se jednoho člověka, který se pak dopustil zločinu. Teď po letech, kdy jsem mohla být klidná, se má zase ocitnout na svobodě a já trnu hrůzou. 

Pár let uteklo a já mám zase stále větší strach. Muže, který mi zničil život, mají pustit z nápravného zařízení a on se mi bude mstít. Je to narušený člověk, psychopat. Znám ho od školky.

Už tenkrát terorizoval děti a jistě ho měli dát někam rovnou do ústavu, ale jeho tatínek byl „velké zvíře“ v okrese, takže na tohle řešení musely vychovatelky zapomenout. A tak jen trpělivě utěšovaly ostatní děti, hlavně holčičky, aby co nejdřív zapomněly na škrábance a kousance od Rudy, který snad vždycky chvíli poté, kdy něco provedl a dostal vynadáno, trochu zkrotl a uklidnil se, ale za pár dní vymyslel zase jinou zákeřnost.

Proč já?

Mě musely paní učitelky chlácholit nejčastěji. Byla jsem blonďatá a modrooká a Rudu už v tomhle věku můj zjev zřejmě neodolatelně přitahoval.

Byl jistě předčasně vyvinutý, snad mu už v tom raném věku nedaly pokoj mužské hormony, nevím. Ale nečekaně se na mě vrhal a chtěl mi dávat pusu, sahal mi pod sukni, a když jsem ho odstrkovala a křičela, mstil se a chtěl mě bít, což se mu občas podařilo dřív než ho od úmyslu odradily vychovatelky. Trochu větší štěstí jsem měla na základní škole, protože ho dali do jiné třídy.

Petr mi dal naději 

Zato na cestě ze školy jsem nikdy nevěděla, kde si na mě počká. Přemlouvala jsem kamarádky, aby šly po škole k nám, ale ty nemohly pokaždé. Takhle jsem v napětí a strachu prožila dětství, dospívání a část dospělosti.

V té době se z Rudy stal velký grázl, vexloval, všechno mu procházelo.

Pak přišla doba, kdy se poměry obrátily, ale Ruda se rychle nové době přizpůsobil, využil své zkušenosti a začal podnikat. To, co ale se nezměnilo, byla jeho utkvělá představa, že mě dostane.

Tenkrát jsem měla známost, Petr byl ze slušné rodiny, vzdělaný a hodný, pravý opak Rudy. A taky hezký, v tom se opravdu také Rudovi nepodobal. Jenomže to, v co jsem u Petra doufala, že se brzy rozhoupe a požádá mě o ruku, se stále nedělo. Nechtěla jsem naléhat, ale čas ubíhal.

Přepadení

Byla jsem z toho čím dál smutnější. Až jednoho dne se stalo snad všechno najednou. Chodívala jsem cestou z práce od vlaku domů ze zastávky malým lesíkem a toho dne mým směrem nikdo nešel.

Bylo sice celkem teplo, ale už byl podzim a brzy se stmívalo, takže bylo šero.

Do lesíka, kterému se nešlo vyhnout, jsem šla se staženým žaludkem. Šustění listí v křoví mě vyděsilo a já se honem uklidňovala, že to je jen ježek, nebo nějaký ptáček, který v zemi hledá červy. Marně.

Byl to Ruda, jeho postavu, když se ve své mohutnosti vztyčil, jsem poznala i v té tmě, ostatně léty jsem se na přítomnost Rudy stala citlivou jako policejní pes na kontraband s heroinem. „Eliško,“ oslovil mě jak nejněžněji dovedl.

„Kam jdeš?“ Tak zbytečnou a hloupou otázku bych za jiných okolností komentovala pěkně od plic, ale teď jsem se nezmohla na slovo.

Stála jsem, nohy zarostlé v zemi. Když za ně mě začal sápat, strhávat ze mě šaty a povalil mě na zem do hlíny, byla jsem jako kus hadru. A pak jsem sebrala veškerou energii, která ze mě nestihla vyprchat a křičela.

Byl to takový jekot, že mě samotné pak z toho bolely uši. Snažil se mi zacpat pusu, ale já jsem ho kousala a křičela dál. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale najednou všechno ustalo naráz. Ruda se nehýbal, ale ležel na mě celou vahou.

Zachránce přišel včas

Nad námi se skláněla postava, ve které jsem podle hlasu poznala Petra. V ruce ještě držel nějaký klacek, který našel v lese. V druhé měl svazek květin.

Měli jsme v ten den výročí našeho seznámení a Petr mě chtěl překvapit u vlaku, ovšem jak sháněl kytky, přišel pozdě.

Z místa v lesíku jsme utekli dřív, než se stihl Ruda probrat. Ještě ten den mě Petr požádal o ruku, právě tenhle akt si pro naše výročí schovával. Můj odvěký pronásledovatel se pak ale zaměřil na pomstu a začal Petrovi vyhrožovat.

Chtěli jsme to řešit na policii, ale než k tomu došlo, přepadl nás oba na stejném místě cestou ze zastávky, odkud mě už doprovázel Petr pravidelně. Ten zápas musel Petr na první pohled prohrát, ale vedl si statečně, jeho zoufalství v něm našlo zřejmě netušenou sílu.

Jenomže nepočítal s tím, že zákeřný protivník, když už se zdálo, že bude muset vyklidit pole, vytáhne nůž a bodne. Pak se dal na útěk. Hluk boje a můj křik přilákal lidi z okolí, kteří Rudu na útěku ještě zahlédli, takže jeho usvědčení nebylo tak těžké.

Počítám dny

U soudu mu spočítali ještě nějaká loupežná přepadení, kterých se dopustil, když mu byznys přestal jít. Pár dní se zdálo, že jeho útok Petr přežije a Ruda bude pykat jen za ublížení na zdraví, ale přidaly se komplikace a Petr za týden v nemocnici zemřel.

Držela jsem ho za ruku a on měl na tváři šťastný úsměv, protože se ode mě dozvěděl, že jsem s ním v jiném stavu. Dnes je Danuška na prahu dospělosti a já se musím bát i o ni.

Rudovy dopisy jsou sice omluvné a snaží se být v rámci svých možností milý, ale já vím, že je to pokrytecká póza a že se musím bát. Už brzy ho pustí.

Jana (50), střední Čechy