Tento zážitek se váže k mému dětství, kdy jsem jako malá holka s několika kamarády šmejdila podzemními chodbami, jimiž byly propojeny tři hrady v okolí naší vesnice…

Vstupů do podzemí bylo několik. Jeden z nich se nacházel v poli v těsné blízkosti domu, ve kterém jsme bydleli. Rostly tam mohutné stromy a keře, a pod jedním z velkých balvanů se skrývala cesta.

Protože mě rodiče dobře znali, byla jsem hodně zvídavé děcko, tak mi vstup do chodeb přísně zakazovali.

Byly různě propletené, vedly až pod řekou a měřily mnoho kilometrů. Nikdo netušil, kam až vedou. Měli strach, že bychom se v nich ztratili a nikdo by nás už pak nenašel. Takové argumenty jsem sice chápala, ale od cesty za dobrodružstvím mě to neodradilo.

Se třemi mými kamarády jsme se vybavili baterkami a dostatkem kříd, abychom mohli dělat značky na zeď, a jedno sobotní odpoledne jsme vyrazili.

Cesta za dobrodružstvím

Nedaleko vchodu do podzemí se nacházel starý kamenný kříž, pod kterým se podle pověstí všechny chodby tří hradů scházely. Ten kříž byl prastarý a stál tam od nepaměti. Jakoby označoval nějaké důležité místo.

Jakmile jsme se dostali do chodby, stáčela se jedna cesta skutečně směrem ke kříži. Vydali jsme se k němu, daleko jsme však nedošli. Po několika krocích jsme narazili na výklenek, a když jsme do něj nahlédli, vedl jen kousek – byla to slepá cesta!

„Tak tudy ne,“ shodli jsme se a pokračovali dál. Tedy ve skutečnosti jsem pokračovala pouze já, v domnění, že ostatní jdou za mnou.

Temná chodba

Po několika krocích jsem došla na rozcestí. Podle mého odhadu musel kamenný kříž stát přímo nad ním. Otočila jsem se, abych se kamarádů zeptala, kudy půjdeme dál, ale oni nikde. Posvítila jsem baterkou zpátky do chodby a zavolala na ně jmény.

Žádná odpověď. Špicovala jsem uši a po zádech mi přebíhal nepříjemný mráz. Začínal se mě zmocňovat strach. Vzápětí jsem uslyšela, jak kdosi daleko přede mnou volá moje jméno. „Ti blbci,“ pomyslela jsem si.

Našli nějakou zkratku a nadběhli mě. Rozběhla jsem se za hlasem, ale nikde jsem své kamarády neviděla. Přede mnou byla jen černá chodba.

Utíkala jsem pryč

Zastavila jsem se. „Tady jsem!“ zavolala jsem. Kdosi za mnou zašeptal mé jméno. Leknutím jsem nadskočila a otočila jsem se. Nikde nikdo. Kdo to na mě volal? Kdo se skrýval v hlubinách temných chodeb a lákal mě k sobě? Otočila jsem se a utíkala jsem zpátky.

Vyletěla jsem z podzemí jako střela a o pár vteřin později z něj vyběhli i moji kamarádi. Co nám síly stačily jsme utíkali domů.

Přízrak za oknem

Od té doby jsme do podzemí nelezli. Kdo to na mě tehdy v labyrintu volal, zůstalo navždy záhadou. Je ale pravdou, že tu noc, co se tohle stalo, mě probudilo vytí našeho psa, poté začal houkat sýček a nakonec jsem slyšela tiché ťukání na okno mého pokoje.

Vstala jsem a dívala se do noci, jestli někoho neuvidím. Jak jsem tak napínala oči, měla jsem najednou silný pocit, že se na mě zvenku také někdo dívá. Že by to byl přízrak ze sklepení?

Eva R. (57), Kladno