Můj nadřízený mě neustále ponižoval a zesměšňoval. Rozhodla jsem se, že mu něco vyvedu a trochu se pomstím.

Do zaměstnání jsem chodila čím dál víc otrávená. Vlastně se mi nechtělo ani vstávat, když jsem pomyslela, co mě zase čeká. Nic dobrého, od té doby, co nám přišel velet nový šéf. Nebyl to už žádný mladíček a vypadal docela sympaticky.

S ženskými na směně jsme si říkaly, že to s ním snad nebude, navzdory jeho špatné pověsti, tak hrozné. Z bývalého zaměstnání ho prý vyhodili kvůli nějakému obtěžování. Jenže, věřte všem drbům! Kdo ví, jak to bylo.

Zprvu byl opravdu docela fajn. Hned nám všem nabídnul tykání a snažil se nám ve všem vyhovět. Dokonce jsme začaly s ženskými fasovat i mýdlo a krém na ruce.

Šéf mě plácal přes zadek

Provoz, ve kterém jsem pracovala, byl totiž dost špinavý. Montovaly jsme součástky do nějakého secího stroje a ty musely být naolejované. Asi ani nemusím říkat, jaké jsme všechny měly ruce na konci směny.

„Růženo, dneska se šéf po tobě ptal. Prý, kde je ta macanda rezavá?“ volala na mě Majda a smála se. Mně to tak k smíchu nepřipadalo. Co mi má kdo říkat, že jsem macanda? Brzy jsem na to zapomněla, ale šéf jakoby si na mě zasednul.

„Paní Růženko, nepřibrala jste přes víkend? A co ty vlasy? Vy nemáte hřeben?“ deptal mě otázkami a já jen tiše trpěla. Netroufla jsem si mu nic odpovědět, abych ho nerozčílila. On mi nedal pokoj. Občas mě dokonce plácnul přes zadek a jednou se o mě tak zvláštně otřel.

Vyjela jsem na něho, ale to jsem neměla dělat: „Co si to dovolujete, takhle si na mě otvírat pusu? Máte napomenutí a jste bez odměn!“ vyštěknul a od té doby mi nastalo peklo.

Dělal mi ze života peklo

Domů jsem chodila jen se základní mzdou a ještě úplně vynervovaná. Jediné plus bylo, že jsem z těch nervů nemohla jíst a zhubla jsem. „No, jste jako smrtka. Taky už nejste nejmladší!

Nedá se na vás koukat!“ vyslechla jsem si od šéfa hned v pondělí ráno a tím mi začal další strašný týden.

Už jsem začala přemýšlet i o výpovědi, ale kde by o mě v mém věku stáli? Bála jsem se nezaměstnanosti a chudoby. Nakonec si mě Majda, ta moje kolegyně, vzala stranou. „Růžo, takhle to dál nejde. Stěžuj si na toho hnusáka!

My ti všechno s ženskými dosvědčíme!“ nabízela mi, ale já neměla odvahu. Co když potom couvnou?

To byl nápad

Večer jsem vždycky musela na všechno myslet. To jsem dopadla! Jednou se mi dostal do ruky časopis, kde se nějaká paní svěřovala s tím, jak se pomstila svému nadřízenému. Moc se mi to líbilo a hned mě napadlo, že bych také mohla něco vymyslet! Poradila mi, jako vždy, Majda.

Náš šéf měl totiž manželku takovou stihačku. Chodila za ním pravidelně jednou týdně, asi se vracela z nákupů, nevím. On vždycky s ní zmizel a vrátil se až za pár hodin. A to byla příležitost pro mě.

Měla jsem nahrát něco hodně lechtivého do počítače, aby to ta jeho stíhačka viděla! Ne, že bych byla tak technicky zdatná, ale Majdina dcera mi všechno připravila a já měla do jeho počítače zasunout jen takovou malou flešku, nebo jak se té věcičce říká.

Bylo to jednoduché. Těsně před příchodem šéfovy stíhačky začala Majda křičet, že má pracovní úraz. Něco s rukou!

Šéf dostal facku

Šéf vyběhnul ze své kukaně a běžel k ní. Já se vplížila k němu a usedla k počítači. Během několika minut bylo hotovo! Radši jsem ani nechtěla vidět, co na té jeho obrazovce běží. Stačily ty zvuky.

Vzdechy. Hrůza! Potom jsem usedla jakoby nic na svoje pracovní místo a už viděla šéfovu ženu, jak přichází. Byla načinčaná a navoněná, v ruce nějaké luxusní papírové tašky ze značkových obchodů. Šla rovnou do manželovy kukaně, aniž by si všimla, že on je v provoze u Majdy.

Za chvíli se ozval křik. „Luďane! Ke mně!“ To paní manželka volala šéfa, svého muže. Stála jako bůh pomsty ve dveřích kukaně, brunátná a naštvaná. Přede všemi mu dala facku a odkráčela. On stál zkoprnělý s otiskem ruky na tváři.

Vůbec netušil, co se děje. Zato my všechny ano. A moc jsme se nasmály! Běžela jsem k jeho počítači a všechno smazala.

Růžena P. (56), Znojemsko