S kamarády jsme se kdysi chodili dívat do opuštěné márnice. Vymýšleli jsme si o ní různé strašidelné historky, až nás jednou napadla bláznivá sázka…

Jako malá jsem s rodiči žila na vesnici. Měla jsem tam spoustu kamarádů. Tvořili jsme takovou dětskou partu a neustále jsme něco podnikali. Chodili jsme na dobrodružné výpravy, drželi bobříky odvahy a tak podobně.

Jednou jsme při našich toulkách objevili starý zapomenutý malý hřbitov, který měl pro nás magické kouzlo. Bylo tam mnoho propadlých hrobů a opuštěných zchátralých hrobek, které nás děsily a fascinovaly zároveň.

Také tam byla malá márnice. Dveře do ní byly rozbité a my jsme se tam chodili dívat na starodávný pohřební kočár.

Sázka

Všude na hřbitově bylo vždy hodně koček, ale kdoví proč, většina se jich nacházela právě ve staré márnici na pohřebním kočáru. Nejspíš tam měly své doupě.

Když jsme byli všichni ještě malí, měli jsme k tomuto místu úctu, ale jak šel čas a my dospívali, stávali jsme se stále drzejšími, zvědavějšími a odvážnějšími.

Bylo jen otázkou času, kdy dojde k nějaké sázce. Napadlo to Pepíka – vsadili jsme se, že ten, který vydrží v noci patnáct minut sám v pohřebním voze, bude velký hrdina.

Tatínek šel s námi

V naší partě nás bylo šest. Tři se pokusu vzdali téměř okamžitě. Nakonec se do sázky vrhli jen Pepík, Tomáš a Jindra. Ani nevím proč jsem všechno o té sázce tehdy vyslepičila svému mladšímu bratrovi.

Možná jsem chtěla vypadat frajersky a důležitě. Každopádně to všechno hned vyžvanil rodičům. Naštěstí tatínek, který byl jako kluk také pěkné kvítko, nám nechtěl zábavu zkazit, a tak se vypravil tu noc na hřbitov s námi, že prý bude rozhodčí.

Kamarádi sice byli nejprve zaskočeni, ale nakonec se jim ten nápad zalíbil a dost možná se jim i trochu ulevilo, když věděli, že tam bude také někdo dospělý.

Slyšeli jsme křik

Čím více se blížila půlnoc, tím děsivěji márnice a pohřební vůz působily. Pepík, Tomáš a Jindra si losovali sirky, který z nich tam půjde jako první. Ani jeden se do toho nehrnul.

Každý musel prolézt rozbitými dveřmi do márnice, dojít k vozu, posadit se do něj a zatáhnout za sebou záclonku.

Tomáš si vytáhl nejkratší sirku, tak šel jako první. Se zatajeným dechem jsme ho všichni sledovali. Pomalým krokem došel k rozbitým dveřím a prolezl jimi. Vzápětí se ozvalo kočičí zamňoukání a několik koček vyskočilo okénkem ven.

Pak jsme uslyšeli, jak Tomáš zakřičel a vteřinu nato už prolézal dveřmi zpátky ven.

Utekli jsme

Přeběhl kolem nás a běžel dál. Utíkali jsem za ním. Zastavil se teprve až několik desítek metrů za hřbitovem. Otočili jsme se směrem k márnici a málem se nám zastavil dech.

Po hřbitově mezi hroby poletovaly mlžné chuchvalce, které ve světle měsíce vypadaly jako průsvitné postavy.

Zírali jsme na to a nebyli jsme schopni pohybu. Od té noci jsme se k hřbitovu už nikdy nepřiblížili.

Markéta H. (59), Moravský Krumlov