Nikdy jsem nevěřila na posmrtné životy. Ale po té neuvěřitelné příhodě jsem přesvědčená o tom, že když zemřeme, čeká nás ještě něco dalšího…
Aneta byla moje o devět let starší sestra. Měla jsem ji moc ráda. Vždy jsem se na ni mohla ve všem spolehnout, obrátit se na ni s jakýmkoli problémem. Vždy mě vyslechla a dobře mi poradila. Měla jsem k ní opravdu velice blízko.
Možná za to mohl i fakt, že naše maminka zemřela, když mi bylo pouhých sedm let a tak se o mě moje starší sestra i tak trochu starala a zastupovala roli matky. Byla prostě skvělá ve všech ohledech.
Sesterské pouto
I když jsme byly už obě dávno dospělé a měly jsme své vlastní rodiny, i nadále jsme se často navštěvovaly a také jsme spolu podnikaly různé akce. Třeba jsme spolu jezdily na prodloužené wellness víkendy, chodily do divadla nebo jezdily lyžovat na hory.
Nikdy jsme se spolu nehádaly, vždy jsme spolu dobře vycházely. Když ji v šedesáti letech objevili agresivní formu rakoviny slinivky, které pár měsíců nato podlehla, bylo to, jako by mi někdo sebral kus mé samé.
Stále jsem na ni myslela
Sestřinu smrt jsem nesla hodně těžce. Dlouho jsem se s jejím odchodem nemohla smířit. Stále jsem na ni vzpomínala a často jsem se k ní v duchu obracela. Chodila jsem na dlouhé procházky do přírody a předstírala jsem sama před sebou, že je tam Aneta se mnou.
Jednoho podzimního odpoledne, asi měsíc po sestřině smrti, jsem koutkem oka zahlédla podivný stín.
Spatřila jsem přelud
Podívala jsem se tím směrem a strnula jsem – vypadalo to, že tam stojí Aneta. Nic neřekla, jenom se na mě povzbudivě usmála, jak mívala ve zvyku. Pak přelud zmizel. Bála jsem se, že jsem ze ztráty milované sestry na nervy nebo že ztrácím rozum.
Snažila jsem se tedy od vzpomínek odpoutat a soustředit se na svoji přítomnost – především na svého manžela a děti, které jsem v posledních týdnech poněkud zanedbávala.
Noční zážitek
Po pár týdnech jsem však zažila další podivnou příhodu. Tentokrát jsem se probudila uprostřed noci a vnímala, jak vedle postele někdo stojí. Slyšela jsem i nezřetelné šeptání. Ihned jsem poznala sestřin hlas.
Když jsem rozsvítila lampičku na nočním stolku, v místnosti samozřejmě nikdo nebyl. Jen na posteli vedle mě spokojeně spal můj manžel.
Vyslyšené přání
Třetí zážitek se stal na hřbitově. Stála jsem u sestřina hrobu a zrovna jsem za ni zapalovala svíčku, když vtom jsem zezadu pocítila závan studeného vzduchu. Pak jsem vnímala dotek na svém rameni a tichý hlas, který patřil sestře.
Říkal mi, že nemám být smutná a mám si užívat života, dokud jsem na světě. Prý je to její přání. Dále mi řekla, že se znovu setkáme. Pak závan odezněl, ale já jsem tam ještě dlouho stála, neschopná jakéhokoli pohybu.
Poté už k žádné zvláštní příhodě nedošlo. Zařídila jsem se podle sestřiny rady a snažím se opět radovat ze života. Vím totiž, že jednou se spolu zase shledáme…
Kateřina Š. (55), Pardubice
