Dlouholeté pracovní vztahy se mohou změnit výrazně k horšímu.  

Dlouhá léta vládla v naší velké kanceláři pohoda a spokojenost. Pomlouvání nepřekračovalo obvyklou míru, běžnou na podobných pracovištích.

Nikdo na nikoho nedonášel, nikdo se nad nikým nevyvyšoval a když bylo třeba si nějak pomoci, neměla s tím žádná z deseti žen včetně mě problém.

Vyšší plat jsem nepotřebovala

Vedoucí našeho oddělení byla stará, hodná a zkušená Alžběta. Jak šel čas, trápily jí stále více zdravotní problémy. Jednoho dne nám oznámila, že odejde do předčasného důchodu. Samozřejmě okamžitě vypukla debata o tom, kdo ji má nahradit.

Zastupovala ji občas skoro každá z nás. Nejvíc se na místo Alžběty třásly moje dvě mladší kolegyně Monika a Soňa. Existovala samozřejmě také možnost, že by přišel někdo odjinud, ale ta byla málo pravděpodobná.

Znali jsme našeho ředitele a věděli jsme, že dává přednost pohodlnějším řešením – což v daném případě znamenalo, že jedna z nás povýší na místo Alžběty a na zaučení nastoupí nová kolegyně, případně dvě.

Ředitel nám to brzy nepřímo potvrdil, když nám řekl, že s námi v následujících týdnech povede osobní pohovory. Já osobně jsem se na vyšší funkci nijak nehrnula, byla jsem se svojí prací celkem spokojená. O peníze mi určitě nešlo, manžel vydělával dost.

A ješitná jsem nebyla nikdy. Nebála jsem se ale případně přijmout odpovědnost a pokračovat v Alžbětině dobře vykonávané práci.

V pátek mi zazvonil telefon

Ode dne, kdy začaly pohovory, rozrůstalo se v kanceláři napětí. Viděla jsem na některých kolegyních, jak jsou z různých důvodů nervózní.

Některé proto, že si přály povýšení, jiné zase proto, že si nebyly jisté, jaká bude po Alžbětině odchodu v kanceláři atmosféra. Roky jsme byly kamarádkami, protože nás vlastně v práci nic nerozdělovalo. Teď měla přijít velikánská změna.

Nejistota vnesla mezi všechny kolegyně opatrnost, žárlivost a další dříve nevídané vlastnosti.

Poté, co jsem absolvovala pohovor u ředitele, jsem se musela sama sebe ptát, jestli bych vůbec v takovém prostředí dál chtěla pracovat, natož pak případně dělat vedoucí.

Nedávala jsem si ale velké šance a také jsem doufala, že jakmile se otázka místa po Alžbětě vyřeší, zavládne v kanceláří dřívější pohoda a pořádek.

Za největší favoritku se obecně považovala Monika, která byla na případnou funkci opravdu natěšená nebo Marta, která byla po Alžbětě druhou nejstarší. Na rozhodnutí si nechal ředitel další týden.

V pátek odpoledne mi pak na stole zazvonil telefon a ozval se ředitelův hlas. Měla jsem toho dne zůstat v kanceláři déle a až všechny kolegyně odejdou, přijít za ním. To už mi začínalo být jasné, jak asi jeho výběr dopadl.

Skoro se mnou nemluvily!

Bylo to skutečně tak. Jak mi  ředitel u sebe sdělil, do Alžbětiny pozice jsem byla jmenovaná já. Chtěl se jen ujistit, že tu práci vezmu. Souhlasila jsem.

Doufala jsem, že tímhle řešením napětí v kanceláři opadne a říkala jsem si, že udělám všechno pro to, aby se moje kolegyně a kamarádky cítily v práci stejně jako předtím. V téhle iluzi jsem doma prožila víkend. Šeredně jsem se spletla.

Jakmile tu novinu ředitel v pondělí oznámil, hned jsem cítila, že tím naopak vznikají nové problémy. Ze dne na den jsem se stala terčem pomluv, většina kamarádek se ke mně chovala chladně a odtažitě a Monika, Soňa i Marta se mnou téměř přestaly komunikovat.

Co se práce týkalo, nikdo mi problémy nedělal, k tomu nenašly kolegyně odvahu. Cítila jsem se ale mezi nimi náhle odstrčená a odcizená. Nikdy předtím bych bývala neuvěřila, že lidé mohou takhle najednou změnit své chování.

Vydržela jsem to měsíc, pak jsem si řekla, že to nemá smysl. Dala jsem v práci výpověď a našla si jiné místo. Ředitel sice nechápal a přemlouval mě, ale já už tam prostě nedokázala být. Na uvolněnou funkci vedoucí pak nastoupil úplně cizí muž.

Já mám novou práci, kde není tak velký kolektiv a jsem šťastná. U bývalých kolegyň si tím nejsem moc jistá.

Zuzana L. (47), Praha