Jakmile se mezi dva lidi postaví zhoubná závislost, uzavře jim k sobě cestu.  

Už od začátku mého vztahu s Luďkem mi bylo jasné, že tou silnější v našem vztahu budu vždycky já. Měli jsme rozdílné povahy: já byla rázná, někdy až moc temperamentní, Luděk mírný, hodný a občas spíš zakřiknutý. Vyhovovalo nám to, jeden nacházel v druhém to, co jemu samotnému chybělo.

Pátky jsem mu trpěla

Úspěšně jsme vychovali dvě dcery. Náš život probíhal celkem normálně, i když krizím jsme se také nevyhnuli. Za jednu z nich jsem mohla já, když jsem si našla milence – poté, co mě to v ložnici s Luďkem přestalo uspokojovat.

Z nezávazného vztahu se vyklubal problém, když milenec překročil dohodnutá pravidla. Manžel se o tom dozvěděl, ne přímo ode mě, a já nedokázala lhát. Nabídla jsem Luďkovi možnost rozvodu, ale tomu se bránil. Odpustil mi.

Možná právě v té době začal víc pít – nebo jsem si toho do té doby tolik nevšímala. Věděla jsem, že si potrpí na větší množství piva a jednou za týden chodil v pátek s kamarády do hospody, kde pěnivý mok prokládal i něčím tvrdým.

Nikdy se neopil přes míru, nevyváděl, nebyl agresívní, takže jsem mu jeho pravidelné opíjení trpěla. Brala jsem to jako něco normálního, ostatně ze svého okolí jsem znala víc takových případů a ani můj otec nebýval výjimkou.

Říkala jsem si, že něco takového prostě chlapi občas potřebují. A poté, co jsme se přenesli přes moji nevěru, jsem  vůči Luďkovi cítila výčitky svědomí. Ani by mě nenapadlo ho nějak omezovat. Nejspíš to byla chyba.

Objevila jsem tajnou skrýš

I přes všechno uvedené mezi mnou a manželem stále panovalo porozumění. V běžných provozních rodinných záležitostech jsme se mohli jeden na druhého spolehnout.

Naše dcery rozhodně nikdy neměly pocit, že bychom se s Luďkem hádali nebo že bychom některou z nich zanedbávali. Nejprve jedna a potom druhá vylétly z rodného hnízda a my jsme s manželem zůstali sami.

Měla jsem už v minulosti pro takovou dobu spoustu plánů, které jsme mohli společně uskutečňovat. Luděk se snažil mi v tom vyhovět, i když jsem občas viděla, že to dělá jen kvůli mně a se sebezapřením.

Přestával postupně chodit za kamarády do hospody, z čehož jsem měla radost – ale jen do dne, kdy jsem doma objevila manželův tajný „bar“. Měl v tajném úkrytu schovaných několik lahví tvrdého alkoholu. Váhala jsem, jestli mám udělat něco jako výslech.

Nechtěla jsem být za nepříjemnou, trápilo mě ale, že Luděk možná potají pije víc, než tuším. Začala jsem si ho víc všímat a došlo mi, že je pod vlivem alkoholu opravdu hodně často.

Na první pohled to někdy nebylo znát, ale jakmile jsem se na své pozorování soustředila, musela jsem si přiznat nepříjemnou pravdu: z mého milovaného manžela, který byl ke mně vždy tak hodný, se stává opilec!

Už nic nepomáhalo!

Asi bych už Luďkovu postupnému pádu nezabránila ani v té době, pokud bych se snažila zasáhnout. Všechno dospělo tak daleko, že ho jednoho dne vyhodili z práce.

Teprve potom jsem měla s manželem zásadní rozhovor, ve kterém mi přiznal, že si s pitím už neví rady. Zkoušela jsem to nejprve po dobrém. Nic se nezměnilo. Luděk dál pil a novou práci si nehledal.

Zlikvidovala jsem jeho skrýš s lahvemi, ale zřejmě si vytvořil jinou, po které jsem marně pátrala. Začali jsme se hádat, což předtím nebývalo zvykem. Jednoho dne ho domů přivedli strážníci, kteří Luďka našli totálně opilého na chodníku.

Léčbu manžel odmítal, nezabralo na něho ani naléhání dcer, které jsem do problému zasvětila. Nepomohla ani hrozba rozvodu. Musela jsem tuto hrozbu naplnit a doufala, že Luďkem krach manželství otřese. Reagoval odevzdaně.

Přestěhoval se ke kamarádovi do jiného města. Rozvodu se vůbec  nebránil, tak jak to neměl celý život v povaze. Jsou to už tři roky, kdy bydlím sama. O bývalém muži mám jen občasné zprávy a vím, že je na tom stále stejně. Z celoživotního vztahu tak zbývají jen vzpomínky a smutek.

Barbora K. (50), Louny