Staré rány se jen tak nezahojí. Já prožila tu největší na učilišti, kdy se mě vážený pan učitel pokusil znásilnit.
Byla jsem tehdy mladá a nezkušená holka. Internet ještě neexistoval a mobil také ne. Byla prostě jiná doba a o choulostivých věcech se moc nemluvilo. Jen šuškalo. Samozřejmě, my mladí měli o tyhle věci zájem a tak jsme probírali všechno možné horem dolem.
Jedním z nejprobíranějších témat byli samozřejmě učitelé. A tím, který nás, žákyně druhého ročníku učebního oboru prodavačka, zajímal nejvíc, byl náš nový pan ředitel.
Učitel byl sexy
Byl to moc hezký, spíš krásný, pán ve středním věku. Chodil moderně oblečený, měl lehce prošedivělé vlasy a vypadal jako nějaký americký herec. Navíc měl luxusní zahraniční auto, což byla tehdy úplná rarita.
„Prý byl dlouhou dobu v cizině, někde na ambasádě!“ šuškala mi moje nejlepší kamarádka Lenka a já jen krčila rameny. Moc mě to nezajímalo. Co mi ale dělalo starosti, byl fakt, že se pan ředitel o mě zajímal.
Dokonce si mě několikrát pozval do ředitelny. „Helenko, proč jsi taková vážná?“ ptal se starostlivě. Jeho ruka se svezla na moje záda a nějak záhadně se otřela i o moje prsa. Byla jsem vyspělá a styděla se za to.
Hrbila jsem se, aby to nebylo tak vidět. Pan ředitel mi ale nedal pokoj.
Osahával mě
I na chodbě si na mě musel sáhnout a jednou mu dokonce vjela ruka pod mojí sukni. Bylo to moc nepříjemné. Domů jsem přišla s pláčem a se vším se svěřila mamince. Myslela jsem, že mě podpoří, ale ona se jen smála.
Prý, že to chlapi hezkým děvčatům dělají, tak ať si zvyknu! „Prosím tě, alespoň budeš mít nějaké plusové body u závěrečných zkoušek. Buď pyšná, že si vybral takový švihák zrovna tebe!“ domlouvala mi, ale já to prostě brala jinak.
Začala jsem se ředitele bát a brzy se ukázalo, že oprávněně. Jednou mě nechal pod nějakou záminkou po vyučování. Musela jsem uklidit celou třídu a potom mi vzkázal, abych se dostavila do ředitelny.
Myslela jsem, že tam budu za trest také něco uklízet, ale na stole stála lahev s nějakou vodkou a pan ředitel mi vnutil půl skleničky.
Prý se musíme napít na usmířenou. Netroufla jsme si odmítnout, ale brzy se mě zmocnila slabost. Od rána jsem nejedla a tak alkohol vykonal svoje.
Ubránila jsem se
Ředitel na to asi čekal, protože mě povalil do křesla a vyhrnul sukni. Co prováděl, na to nechci ani po těch letech myslet. Nakonec se mi podařilo ho kopnout a utéct. On jen skučel bolestí.
O incidentu jsem nemluvila a on samozřejmě také ne. Za rok jsem udělala zkoušky a už ho naštěstí nikdy neviděla. Až donedávna. Uplynulo víc než třicet let, když jsem ho úplnou náhodou potkala s takovou hezkou starší paní.
Mohla být tak v mém věku. Ředitel vypadal skoro stejně, jen vlasy měl úplně bílé. Pozdravila jsem ho a on se na mě pátravě zadíval. Potom s takovým úšklebkem řekl: „Nejsi ty ta malá Helenka?
Moc dobře si na tebe pamatuji, jaké jsi byla kvítko!“ Než jsem se zmohla na odpověď, otočil se na tu svoji paní a pokračoval: „S těmi učnicemi člověk zažil věci.
Není divu, že jsem z nich zešedivěl. Neměly vůbec žádnou úroveň!“
Vjel do mě vztek
Rozčílilo mě to tak, jak jsem snad nikdy nezažila. Krev se mi nahrnula do hlavy a před očima se mi dělaly mžitky, o nich jsem do té chvíle netušila, že existují. Myslela jsem, že je to jen takový románový příměr.
No, mžitky mi tančily před očima a já po řediteli vystartovala. Bylo mi jedno, co se mnou bude. Prostě jsem mu dala facku, až upadnul na zem! Chtěla jsem ještě do něho kopnout, ale včas jsem se zarazila.
Byl to už přece jen pán v letech! Ale tu facku si zasloužil. Potom jsem té jeho urozené dámě řekla, co mi tenhle pán kdysi provedl. Kupodivu vypadala, že mi věří. Ulevilo se mi. Občas je nějaká ta facka dobrá!
Helena D. (53), Kladno
